Vypálení obce Ploština
Vypálení obce Ploština
Pasekářské osady na Valašsku se v posledních letech druhé světové války staly útočištěm partyzánského hnutí. Zdejší členitý horský terén byl pro jejich činnost ideální. Od listopadu 1944 operovala ve Vizovických vrších Partyzánská brigáda Jana Žižky, která se pomocí různých záškodnických akcí snažila narušit nacistické snahy o udržení moci v okupovaných českých zemích.
Místní pasekáři poskytovali partyzánům materiální podporu i přístřeší, někteří se zapojovali přímo do odbojových operací. Mezi těmito odvážnými obyvateli byli také lidé z obce Ploština. Do skupiny však pronikli konfidenti Oldřich Baťa a František Machů, kteří předali informace o činnosti partyzánů a pomoci místních obyvatel zlínskému gestapu.
Na základě jejich udání byla zahájena trestná výprava. Vedl ji speciální oddíl SS-Jagdeinsatz Slowakei 232 „Josef“ (Speciální stíhací svaz jihovýchod – stíhací skupina Slovensko), v jehož čele stáli dva „zkušení“ esesmani: SS-Obersturmführer dr. Walter Pawlofski a SS-Oberscharführer Ing. Kurt Werner Tutter.
Z Vizovic zároveň vyrazil oddíl ZbV 31 (ke zvláštnímu použití), pod velením SS-Obersturmführera Ericha Wieneckeho, a také příslušníci zlínského gestapa vedeného Helmutem Heineckem.
Celkem se na výpravě podílelo přibližně 220 ozbrojených mužů, kteří společně s konfidenty vyrazili vstříc Ploštině s cílem zlikvidovat partyzány a tvrdě potrestat ty, kteří jim pomáhali.
Počátek vraždění v oblasti Ploštiny se odehrál 3. dubna 1945, kdy byla postřílena pětičlenná rodina mlynáře Juříčka, (viz zde: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/vypaleni-jurickova-mlyna-v-leskovci)
Dne 16. dubna nacisté zavraždili tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. O tři dny později byl poblíž Bratřejova zastřelen Josef Vařák a v obci Újezd byla popravena rodina brusiče Rangla, který se podle anonymního udání „provinil“ tím, že hrál partyzánům na harmoniku.
Další zločin se stal na samotě Ryliska (pozn. Na Ryliskách) Františka Rašková, které byl zapálen dům, utíkala s desetiměsíčním dítětem do obce Vysoké Pole. Dítě však cestou prochladlo a zemřelo.
V sousední usedlosti našel smrt pětadvacetiletý František Belha. Jeho matku esesmani vyvedli z domu, aby připravila hospodářská zvířata k rekvizici. Následně uslyšela dva výstřely a uviděla svůj dům v plamenech. V jeho troskách později našla ohořelé tělo svého syna.
To už se trestná výprava stahovala přímo k Ploštině.
Partyzáni díky včasnému varování stihli uprchnout. Obyvatelé Ploštiny však zůstali doma s nadějí, že pokud u nich žádné partyzány nenajdou, nic se jim nestane. Opak byl pravdou. Konfidenti Baťa a Machů ukazovali na konkrétní domy a osoby, které partyzánům pomáhaly. Členové speciální protipartyzánské jednotky SS postupně prohledávali domy, vyslýchali obyvatele, rabovali a zabavovali jídlo, cennosti, oblečení i dobytek. Zadržení pasekáři byli podrobeni brutálnímu mučení. Vojáci, rozzuření tím, že nenalezli žádné partyzány a od civilistů se nedozvěděli žádné informace, navíc posilněni zabavenou slivovicí, začali vedle rabování také zapalovat domy. Zbité lidi vháněli po skupinách do hořících stavení a zezadu do nich stříleli.
V osudný den 19. dubna 1945 přišlo na Ploštině o život 24 lidí – z toho 9 z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Mezi oběťmi byla i jedna žena. Masakr přežil pouze Jan Machů, kterému se podařilo uprchnout do lesa.
Zde je jeho autentické vyprávění:
„Při tom jsme stáli u hořícího domu a když na nás horko sálalo, chtěli jsme ustoupit. Ale za námi stáli Němci, s nasazenými bodly nás tlačili zpět se slovy. ‚Vy se bojíte?‘ Pak přišel jeden a prohlásil: ‚Vy budete popraveni v oběť partyzánů.‘ Chytil mne za rameno a zařval: „Tys partyzán! Marš do okna!“ Musil jsem skočit oknem do hořícího domu. Nato tam Němci vhodili ruční granát, ten jsem však uchopil a odhodil od sebe. Ihned po dopadu explodoval. Nebožtíka jsem shodil se sebe, to už oheň provalil se přes trámy do jizby, bylo mi strašně, když jsem si představil, že tady za živa uhořím. Vyplížil jsem se do síňky. Odtud však ještě pořád jsem slyšel střelbu a hlasy Němců. A proto jsem se vplížil do komory. Tam jsem našel motyku a byl jsem tím vším tak popleten, že jsem už uvažoval o tom, že bych se zakopal do země.“
„Opět jsem se vplížil zpět do síňky – a potom, ani už skoro – abych tak řekl – nevím, kudy jsem se to vlastně dostal ven, lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu. Čtvernožky jsem se prodíral podrostem a hrůza byla se mnou, co jestli mne zase spatří některý Němec. Konečně les! Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí.“
Všechny oběti byly pohřbeny 23. dubna na hřbitově v Újezdě. Jména umučených jsou vytesána na sloupech v průčelí kaple, která vznikla na místě tragédie o dva roky později.
Událost připomíná také Památník odboje, tvořený pěti betonovými obelisky, situovanými na vyvýšené, dlážděné ploše. Vznikl roku 1975 na horské ostrožně, v místech nacisty vypálené obce Ploština.
Vypálení Ploštiny dodnes silně rezonuje v paměti obyvatel regionu – svědčí o tom stovky návštěvníků, kteří toto místo každoročně navštěvují při výročí tragédie. Osud Ploštiny se promítl také do literatury a filmu. V roce 1959 vyšel autobiografický román Smrt si říká Engelchen od Ladislava Mňačka. Podle něj natočili v roce 1963 režiséři Ján Kadár a Elmar Klos stejnojmenný film.
Kurt Werner Tutter byl po válce vydán do Československa. Bratislavský lidový soud jej odsoudil k šesti letům vězení za kolaboraci, neboť jako pražský Němec měl totiž původně československé občanství. Po propuštění byl zverbován Státní bezpečností jako tajný agent. Nakonec se vrátil ke své rodině do Bavorska, kde dožil jako vážený důchodce. Zemřel ve věku 73 let.
Za své zločiny v Ploštině a Prlově nebyl nikdy potrestán.
Podobný osud měl Walter Pawlofski, rodák z Horního Benešova. Jeho provinění byla sice projednávána při procesu s Tutterem, ale on sám se nikdy před soud nedostal. Zemřel v úctyhodném věku 87 let, aniž by se zodpovídal ze svých činů.
Také Erichu Wieneckemu se po válce podařilo zmizet. Nikdy nebyl vypátrán. Spekuluje se, že mohl zahynout při ústupových bojích u Svitav, nebo že byl zajat Rudou armádou u Čáslavi a skončil v sovětském zajateckém táboře. Ať už jeho osud dopadl jakkoliv, spravedlnosti unikl.
Jediným, kdo byl skutečně potrestán, byl poslední ze čtveřice – Helmut Heinecke.
Při ústupu z protektorátu se ještě 7. května 1945 podílel na popravách v Třešti. Byl zajat 14. května 1945 ve Vodňanech a následujícího roku odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti k trestu smrti. Popraven byl 16. září 1946.
Petr Hažmuka
Odkaz do Centrální evidence válečných hrobů na místa připomínající zavražděné pasekáře:
Žulová deska s kovovou ohrádkou a kovovým křížem připomíná Anastázii Zichovou.
https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE7209-39912
Hromadný hrob zavražděných pasekářů v obci Újezd.
https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE7209-964
Památník odboje v Ploštině byl prohlášen za národní kulturní památku.
https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE7209-22270
Summary:
In the final years of World War II, the mountain settlements of the Valašsko region became key refuges for the Czech partisan resistance. The rugged Vizovice Hills offered ideal conditions for guerrilla warfare. From November 1944, the Jan Žižka Partisan Brigade operated in the area, supported by locals who provided shelter and resources. However, betrayal came from within—two informants, Oldřich Baťa and František Machů, exposed the resistance to the Zlín Gestapo.
As a result, on April 19, 1945, a punitive Nazi expedition, involving over 220 SS troops, Gestapo agents, and collaborators, descended on the village of Ploština. The brutal operation, led by SS officers including Pawlofski, Tutter, and Wienecke, aimed to eliminate partisans and punish their supporters. Though the partisans escaped, villagers were tortured and executed. Homes were looted and burned, and civilians were herded into the flames or shot.
In total, 24 people from Ploština and surrounding villages were murdered. Only František Machů survived, narrowly escaping death after being forced into a burning house. The massacre is commemorated by a memorial chapel and the Resistance Memorial on the site.
Despite the horror, most perpetrators avoided justice. Only Helmut Heinecke was executed after the war. Others, like Tutter and Pawlofski, lived out their lives unpunished. The tragedy of Ploština remains a powerful symbol of resistance and sacrifice in Czech memory, remembered annually by hundreds of visitors.
Národní kulturní památka Ploština
Obyvatelé osady Ploština
Skupina partyzánů, která přešla na Valašsko ze Slovenska
Obec Ploština
Vypálená Ploština
Vypálená Ploština
Vizovická škola, ve které sídlil oddíl SS-Jagdeinsatz Slowakei 232 „Josef“
Werner Tutter po válce spolupracoval s StB
Brzy po válce byla na místě vypálené osady postavena kaple
Žulová deska s kovovou ohrádkou a kovovým křížem připomíná, kde bylo nalezeno ohořelé tělo Anastázie Zichové.
Brzy po válce byla na místě vypálené osady postavena kaple
Národní kulturní památka Ploština
Národní kulturní památka Ploština
Zdroje:
Československá obec legionářská, on-line:
https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2021/76-let-od-tragedie-na-plostine/
ŠAMAJOVÁ, Martina. Tragédie Ploštiny v kontextu veřejného povědomí a využitelnost tohoto tématu v edukačním procesu. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Katedra společenských věd, 2014. Vedoucí práce PhDr. Pavel Kopeček, Ph.D.,
on-line: https://theses.cz/id/e15j6p/DP-_amajov.pdf
Wikipedia, on-line: https://cs.wikipedia.org/wiki/Plo%C5%A1tina
https://www.jurickuvmlyn.cz/sipkovske-inferno/
https://www.jurickuvmlyn.cz/heinecke/?utm_source=chatgpt.com
https://www.jurickuvmlyn.cz/wienecke
