Rakousko-uherská ofenziva v Albánii

Rakousko-uherská ofenziva v Albánii

Po pádu Srbska a Černé Hory na přelomu let 1915–1916 pokračoval postup rakousko-uherské armády do Albánie. Do konce února 1916 byla obsazena severní část země a přístav Drač. (alb. (Durrës), který byl obsazen 27. 2. 1916. Během několika týdnů ovládla monarchie přibližně dvě třetiny albánského území. Fronta se nakonec zastavila před městem a přístavem Valona (alb.Vlora), které zůstaly v italských rukou. Hranice okupační zóny sahala severně od Valony podél řeky Vjosa až k Ochridskému jezeru.

Srbské armádě se přes obtížný terén podařilo ustoupit k Jaderskému moři a evakuovat se na ostrov Korfu, viz článek Srbská Golgota [https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/srbska-golgota].

Obsazením Albánie si Rakousko-Uhersko zajistilo pravé křídlo balkánské fronty. Strategické cíle však byly naplněny jen částečně – nepodařilo se zajmout ustupující srbskou armádu, viz článek Rozhodující r.-u. ofenziva proti Černé Hoře. [https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/rozhodujici-rakousko-uherska-ofenziva-proti-cerne-hore-bitva-u-mojkovce] ani dobytím Valony prolomit námořní blokádu Otrantské úžiny. Přesto bylo tažení vnímáno jako významný úspěch, který posílil sebevědomí velení i části obyvatelstva souznějící s válečnými cíli monarchie.

Vstup rakousko-uherských vojsk na území Albánie byl propagandisticky dobře připraven. Monarchie chtěla využít skutečnosti, že se v minulosti vůči Albáncům chovala vstřícně a dokázala navazovat pozitivní vztahy zejména s muslimským obyvatelstvem. Tyto zkušenosti vycházely i z dlouholeté správy Bosny a Hercegoviny. Při vstupu do země armáda šířila provolání, že nepřichází jako nepřítel, ale s přátelskými úmysly a že bude stejným způsobem chránit práva křesťanů i muslimů.

Část albánské politické reprezentace rakouskou přítomnost skutečně přivítala a snažila se s okupační správou spolupracovat. Objevily se i snahy využít situace k posílení albánské autonomie a k obnovení stabilního státního uspořádání. Tyto plány však narážely na mezinárodní souvislosti i zájmy spojenců centrálních mocností, především Bulharska. Rakousko-Uhersko sice Albáncům vyjadřovalo sympatie, nebylo však ochotno podpořit rozsáhlé politické změny, které by mohly narušit vztahy s ostatními spojenci. Po celé období proto mezi Albánci přetrvával spor o podobu albánské státnosti – jaký má mít stát charakter a pod čí vládou.

Situaci navíc komplikovala epidemie cholery a přísná karanténní opatření, která ochromila veřejný život. Rakousko-uherské velení mezitím upevnilo svou vojenskou i civilní správu. V jejím rámci byli do řízení země zapojeni i místní představitelé a byla budována albánská policie. Po stabilizaci fronty na jaře 1916 se okupační správa mohla více soustředit na organizaci správy a hospodářské zajištění obsazeného území.

V řadách okupačních jednotek sloužily také stovky českých vojáků, jak dokládají osobní vzpomínky i archivní materiály, včetně rozsáhlé korespondence prostřednictvím lístků tzv. polní pošty, o které je mezi sběrateli stálý zájem. Působily zde pěší pluky i technické oddíly. Jejich služba však nebyla jen otázkou bojových operací. Po stabilizaci fronty na jaře 1916 převzala armáda správu rozsáhlého území. Budovaly se silnice, mosty a úzkorozchodné železnice, vznikaly úřady. Tyto aktivity měly především vojensko-strategický význam – cílem bylo zajistit zásobování a kontrolu nad obtížně přístupnou zemí.

Na druhé straně je třeba přiznat, že rakousko-uherská správa podpořila vznik stovek státních základních škol financovaných státem a přispěla ke sjednocení pravopisu albánštiny. Probíhaly také vědecké a archeologické výzkumy. Ne všechna opatření okupační správy však byla místním obyvatelstvem přijímána kladně. 

Podmínky vojenské služby byly mimořádně těžké. Drsné horské prostředí, nedostatek infrastruktury, špatné zásobování, a především nemoci si vyžádaly vysoké ztráty. V nezdravém podnebí se šířily epidemie, zejména cholera a malárie, které kosily vojáky spolehlivěji než nepřátelské kulky. V některých oblastech docházelo k přepadům menších jednotek ozbrojenými skupinami. Mnozí vojáci tak nezemřeli v přímém boji, ale na následky nemocí či vyčerpání.

Rakousko-uherská okupace severní a střední Albánie trvala do září 1918. Po průlomu dohodových vojsk na soluňské frontě se situace na Balkáně rychle zhroutila. Jednotky centrálních mocností zahájily ústup a na přelomu října a listopadu 1918 převzaly kontrolu nad územím Albánie síly Dohody obsazením posledního albánského města Skadar (alb. Shkodër). Krátce poté následovalo příměří, které ukončilo světový konflikt.

Válečné hroby

Pátrání po hrobech padlých vojáků z českých zemí v Albánii je dnes mimořádně obtížné. Místní úřady tehdy nevedly systematickou evidenci zemřelých příslušníků cizích armád; dokumentaci vedli především polní kuráti rakousko-uherské okupační správy. V době ústupu a zmatků nebyli mnozí vojáci řádně pohřbeni. Část z nich spočinula v provizorních hrobech v polích či lesích, jiné oběti zůstaly beze stopy. Překotný vývoj Albánie po roce 1918, střídání režimů i přestavba měst způsobily, že někdejší vojenské hřbitovy zanikly; na jejich místech dnes stojí nové hřbitovy či jiná zástavba.

V roce 2024 se uskutečnila cesta pracovníků Oddělení pro válečné hroby a pietní místa za válečnými hroby našich vojáků v Albánii. Postupně byly navštíveny lokality Skadar (Shkodër), kde se dochoval jeden válečný hrob kapitána Eduarda Kreuziga; podle dostupných údajů by zde mělo být pohřbeno dalších 315 padlých vojáků rakousko-uherské monarchie. V městě Leža (Lezhë) se podařilo s vysokou pravděpodobností lokalizovat prostor bývalého vojenského hřbitova, kde mělo být pohřbeno 326 vojáků monarchie, zčásti pocházejících z českých zemí. Na místě jsou patrné terénní relikty odpovídající zbytkům hrobových objektů.

V dalších navštívených městech – Drač (Durrës), Elbasan, Berat, Kavaja a Lušnja (Lushnjë) – se hroby z první světové války nedochovaly.

Více informací naleznete v článcích „Reportáž ze služební cesty po Albánii I“ a „Reportáž ze služební cesty po Albánii II“ [https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/reportaz-ze-sluzebni-cesty-po-albanii-ii]

Petr Hažmuka

Odkaz do Evidence válečných hrobů na katolický hřbitov ve městě Skadar, kde se nachází zachovaný hrob kapitána Eduarda Kreuziga a pamětní deska připomínající celkový počet pohřbených padlých, jejichž hrobová místa se zde nedochovala: 

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=ALB-57543

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=ALB-57596

Summary:

 After the collapse of Serbia and Montenegro in early 1916, Austro‑Hungarian forces advanced into Albania, occupying the north and the port of Durrës, ultimately controlling about two‑thirds of the country. The advance stalled before Italian‑held Valona, leaving strategic aims only partly fulfilled as the Serbian army escaped to Corfu. Austria‑Hungary established a military administration, promoted friendly relations with local Muslim and Christian communities, and involved Albanian officials in governance. Despite infrastructural improvements, soldiers faced harsh terrain, severe climatic conditions, and deadly epidemics. Many Czech troops served there, leaving extensive correspondence and traces in wartime records. Today, few wartime graves survive; only isolated sites such as those in Shkodër and Lezhë have been identified, while others vanished due to later development and lack of wartime documentation.

Použité zdroje:

NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce: 2. díl, Na frontách velké války. 1. vydání. Praha 5: Libri, 2006, s. 319. ISBN 80-7277-322-4.

HRADEČNÝ, Pavel a Ladislav HLADKÝ. Dějiny Albánie. 1. vydání. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 716. Edice Dějiny států. ISBN 978‑80‑7106‑939‑3.