Rozhodující rakousko-uherská ofenziva proti Černé Hoře – bitva u Mojkovce
Rozhodující rakousko-uherská ofenziva proti Černé Hoře – bitva u Mojkovce
Černá Hora vyhlásila válku Rakousku-Uhersku 6. srpna 1914, téhož dne jako Rusko, přestože ke vstupu do války po boku Srbska nebyla vázána žádnou smlouvou. Od mezinárodního uznání jejich nezávislosti (1878), byly vztahy Srbska a Černé Hory v některých obdobích až nepřátelské. Zlepšily se za balkánských válek z let 1912–1913, kdy jejich vojska v zájmu dosažení územních zisků úspěšně spolupracovala.
Po vzniku společné hranice se objevily úvahy o užším sbližování Černé Hory se Srbskem, včetně hospodářské integrace a možného sjednocení. Po sarajevském atentátu zesílila solidarita se Srbskem i odpor vůči Rakousku-Uhersku, pramenící z dlouhodobé politiky monarchie usilující o omezení černohorských ambicí. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 a následný postup habsburské diplomacie tyto postoje dále prohloubily. Rozhodujícím faktorem vstupu Černé Hory do války byl postoj Ruska.
Černohorská armáda i státní finance se dosud nevzpamatovaly z balkánských válek a konflikt s nejsilnějším sousedem a hlavním obchodním partnerem nebyl v jejím zájmu. Přesto kombinace veřejného mínění, solidarizujícího se Srbskem, a dlouhodobé orientace na Rusko vtáhla zemi do války na straně Dohody, navzdory snahám rakousko-uherské diplomacie zajistit černohorskou neutralitu.
Válku Rakousku-Uhersku vyhlásila Černá Hora sama, nikoli naopak, jak tomu bylo v případě Srbska. Spolupráce srbské a černohorské armády proti společnému nepříteli byla v nejlepším zájmu obou zemí, avšak srbské nejvyšší velení nepovažovalo Černou Horu za rovnocenného partnera a usilovalo o podřízení její armády vlastním válečným cílům. Král Nikola, jinak opatrný vůči hlubšímu sbližování se Srbskem, se těmto požadavkům podřídil, mimo jiné z obav, že by Černá Hora bez souhlasu nezískala potřebnou spojeneckou pomoc.
Od srpna 1914 stáli v čele nejvyššího štábu černohorské armády srbští důstojníci. Na základě požadavků srbského nejvyššího štábu byly dvě třetiny černohorského vojska přesunuty do Sandžaku k posílení srbských pozic. Zbývající třetina měla hájit zbytek fronty, včetně strategického pohoří Lovćen, oddělujícím Boku Kotorskou – důležitou námořní základnu habsburské monarchie – od černohorského hlavního města Cetinje. Král Nikola si formálně ponechal post nejvyššího velitele, fakticky však nad většinou jednotek ztratil kontrolu. Podřízení černohorské armády srbským válečným cílům souviselo se srbskými plány na budoucí připojení Černé Hory k Srbsku.
Porážka Srbska na podzim 1915 umožnila zahájit v lednu 1916 útok na Černou Horu. Izolovaná země nemohla soustředěnému vojenskému tlaku Rakouska-Uherska odolat. Počátkem ledna 1916 zahájil rakouský XIX. sbor masivní ofenzivu proti slabě hájeným černohorským pozicím na Lovćenu, který se mu podařilo dobýt během několika dní. Rakousko-uherské jednotky poté vstoupily 13. ledna do hlavního města Cetinje a obsadily i přístavy na pobřeží.
Na sandžacké frontě mezitím svedlo černohorské vojsko pod velením generála Janka Vukotiće ve dnech 6.–7. ledna 1916 bitvu u Mojkovce, v níž odrazilo rakousko-uherskou ofenzivu. Černohorské jednotky se opevnily kolem města Mojkovac, na které rakousko-uherská armáda zaútočila za podpory těžkého dělostřelectva. Útok byl do poledne odražen a útočníci utrpěli značné ztráty.
Boje pokračovaly až do ústupu rakousko-uherských sil; podle některých údajů při nich zahynulo více než 2 000 jejich vojáků. Černohorcům se podařilo znovu ovládnout Mojkovac i jeho okolí. Většina bojů probíhala zblízka, s bajonety a noži, ve sněhu sahajícím až po kolena.
Dne 7. ledna zahájila rakousko-uherská armáda druhý útok, který rovněž selhal, přestože byla početně silnější a lépe vybavená. Rakousko-uherské jednotky následně ustoupily.
Přes neshody ohledně skutečného průběhu bitvy a počtu padlých donutili Černohorci silnějšího protivníka k ústupu. Bitva měla zajistit čas pro ústup srbské armády přes Albánii, avšak většina srbských jednotek již tehdy dosáhla pobřeží. Černohorské síly držely linii Berane–Andrijevica–Mojkovac–Tara až do 18. ledna, kdy se stáhly.
Bitva u Mojkovce představovala největší černohorské vítězství během první světové války a dodnes je připomínána jako symbol odporu a oběti.
Osud Černé Hory byl ovšem po pádu Lovćenu zpečetěn. Zatímco srbský ústup přes Černou Horu a severní Albánii kryla od konce října 1915 do začátku ledna 1916 černohorská armáda [viz článek: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/srbska-golgota], její vlastní ústup k jihu už neměl kdo krýt. Rozhovory o míru s Rakouskem-Uherskem, zahájené po pádu Lovćenu, skončily krachem, neboť jejich tvrdé podmínky nebyla černohorská strana ochotna přijmout.
Dne 17. ledna 1916 rezignoval plukovník Pešić na funkci náčelníka černohorského nejvyššího štábu a připojil se k ustupující srbské armádě. Téhož dne opustil zemi premiér Lazar Mijušković a 19. ledna jej následoval král Nikola. Dne 21. ledna 1916 rozpustil generál Janko Vukotić se souhlasem zbývajících představitelů státu černohorskou armádu. Toto kontroverzní rozhodnutí, přijaté s cílem zabránit internaci vojáků Rakousko-Uherskem, zároveň znamenalo definitivní kolaps černohorského odporu. Ofenziva pokračovala do Albánie jejíž severní část byla obsazena koncem února, kdy padl přístav Drač.
Černá Hora nepodepsala mírovou smlouvu ani formální kapitulaci. Král a část politické reprezentace vytvořili ve Francii exilovou vládu, která byla nadále uznávána dohodovými mocnostmi. Černohorská armáda však na rozdíl od srbské, evakuované spojenci z Albánie, koncem ledna 1916 zanikla a dále se na válečném úsilí Dohody nepodílela. Po první světové válce se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a byla tak jediným vítězným státem, který v jejím důsledku ztratil nezávislost.
Černá Hora byla nejmenším dohodovým státem s nejméně početnou a nejhůře vyzbrojenou armádou. Přesto dokázalo přibližně 45 000 černohorských vojáků po dobu 18 měsíců bránit přibližně 500 kilometrů dlouhou frontu v mimořádně náročných geografických a klimatických podmínkách proti výrazně silnějšímu protivníkovi.
Dobyté území přineslo habsburské monarchii řadu problémů. Mezi černohorským obyvatelstvem zůstalo velké množství zbraní, sabotáže a přepady se staly běžným jevem a tvrdá protiopatření přijatá okupační správou přiživovala nenávist vůči okupantům. K udržení pořádku proto musely být v zemi trvale rozmístěny početné jednotky armády a četnictva.
Pokud jde o ztráty rakousko-uherské armády, kromě padlých a raněných v bojích zemřela značná část vojáků také na epidemie, šířící se v nezdravých klimatických podmínkách. Válečný hřbitov se nachází v bývalém hlavním městě Cetinji, v lokalitě Staro gradsko groblje, kde bylo pohřbeno přibližně 394 rakousko-uherských vojáků, mezi nimi i mnozí pocházející z dnešní České republiky. Na území Černé Hory se nachází více původních vojenských hřbitovů, například v městě Rijeka Crnojevića.
V červnu 2025 proběhla rekognoskační cesta po Balkáně, zaměřená na dohledávání rakousko-uherských vojenských hřbitovů z první světové války. Více informací je k dispozici v článku „Rekognoskace válečných hrobů na Balkáně – Černá Hora“ na webu Válečné hroby (https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/rekognoskace-valecnych-hrobu-na-balkane-cerna-hora).
Petr Hažmuka
Odkaz do Evidence válečných hrobů na lokalitu Staro gradsko groblje v Cetinji:
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-lokality?id=ae5d40ce-bc27-49bb-a610-79f91bf83042
Summary
Montenegro entered the First World War on 6 August 1914 alongside Serbia and Russia, driven by public support for Serbia and long‑standing ties to Russia. Despite its military and economic weakness, the country confronted Austria‑Hungary on a 500‑kilometre front. In early January 1916, as Austria‑Hungary launched a decisive offensive, Montenegrin forces achieved their greatest wartime success at the Battle of Mojkovac, repelling repeated attacks and inflicting heavy losses. The victory, however, could not prevent the fall of the strategic Lovćen massif, the occupation of Cetinje, and the collapse of organized resistance. Montenegro’s army was dissolved, its leadership fled into exile, and after the war the country lost its independence by joining the new Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes.
Rakousko-uherská kolona postupuje k Tarské soutěsce v pronásledování Černohorců (německá ilustrace).
Mikuláš I. Černohorský-byl posledním panovníkem Černé Hory v letech 1860 až 1918, vládl jako kníže v letech 1860 až 1910 a jako první a jediný král země v letech 1910 až 1918.
Černohorští vojáci brání své pozice.
Černohorské dělostřelectvo.
Památník hrdinům bitvy u Mojkovce.
Pohled na kostel civilního hřbitova v Cetinji focený přes rakousko-uherský vojenský hřbitov, fotografie vznikla v době první světové války. V pozadí vrch Lovčen.
Současný pohled na kostel civilního hřbitova v Cetinji focený přes zaniklý rakousko-uherský vojenský hřbitov.
Fotografie rakousko-uherských vojenských hrobů na civilním hřbitově v Cetinji v období první světové války.
Hroby rakousko-uherských vojáků na hřbitově v Rijece Crnojeviće na dobové fotografii.
Zachovalý kříž z 1. světové války na hřbitově v Rijece Crnojeviće.
Použité zdroje:
NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce: 2. díl, Na frontách velké války. 1. vydání. Praha 5: Libri, 2006, s. 319. ISBN 80-7277-322-4.
ŠÍSTEK, František (2017). Narativy o první světové válce v Černé Hoře. In: Václav ŠTĚPÁNEK a Jiří MITÁČEK (eds.), Studia balkanica Bohemo-slovaca VII. Brno: Moravské zemské muzeum; Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, s. 257–272.
Battle of Mojkovac. Wikipedia, on-line: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Mojkovac
CHALUPECKÝ, Josef. Na hranicích Černé Hory, in: Domov za války 3, Praha 1930, s. 328-331.
