Reportáž ze služební cesty po Albánii II.

Navazujeme na první část naší reportáže, ve které jsme se pustili do pátrání po stopách padlých vojáků pocházejících z území dnešní České republiky v Albánii. V úvodní části jsme navštívili zajímavé lokality na severu země, a to města Skadar (Shkodër), Ležu (Lezhë) a Drač (Durrës). Dnes se společně vydáme dál a představíme vám situaci ve čtyřech vybraných lokalitách: Elbasanu, Beratu, Lushnji (Lushnjë) a Kavaji.

Nejvýrazněji je s českou stopou v celé Albánii spojeno město Elbasan. Devět měsíců zde během Velké války sloužil také Stanislav Kostka Neumann, který tuto životní etapu popsal ve své povídce. V Elbasanu se nezachovaly žádné válečné hroby z první světové války. Nicméně místní obyvatelé (pop z kostela Panny Marie a správce objektu kostela sv. Anastáze) nás odkázali na místo nedaleko kostela sv. Anastáze, kde se měl nacházet vojenský hřbitov rakousko-uherské armády. V současné době je místo zastavěné.

Ve starobylém městě Berat vznikly po válce tři hřbitovy - dva z nich v přilehlé obci Velabišti při řece Osumu, třetí hřbitov vysoko v kopci nad městem v části zvané Kondas. Stejně jako u předchozích lokalit se ani zde nic nedochovalo, avšak v Kondasu jsme nalezli pozůstatky pozdějších hřbitovů, které dle místních obyvatel pravděpodobně navazovaly na původní vojenské pohřebiště.

V archivních materiálech jsme objevili zdokumentovaný orientační popis včetně popisu krajiny (široká rokle) tří někdejších vojenských hřbitovů ve městě Lushnja, který odpovídá současnému profilu krajiny v místě, kde jsme v současnosti narazili na tři civilní hřbitovy. Bohužel nikdo z oslovených místních obyvatel si nepamatoval předchozí stav a nepotvrdil naši hypotézu.

Naše pátrání jsme zakončili ve městě Kavaja, kde jsme identifikovali místo současného městského hřbitova jako nejpravděpodobnější lokalitu vojenského pohřebiště. Bohužel, ani zde jsme nenašli jakékoli pozůstatky někdejšího vojenského hřbitova.

Při rekognoskaci válečných hrobů v Albánii jsme především vycházeli z dokumentů z fondu katastru válečných hrobů a ze zprávy československého přidělence v Bělehradě z roku 1924. Další podklad představovaly válečné vzpomínky českých vojáků. Během pátrání po hrobech jsme se často museli obracet na místní obyvatele. V této souvislosti chceme poděkovat albanistovi Mgr. Přemyslu Vinšovi, který nás celou cestu doprovázel, a kromě tlumočení nám poskytl informace k historickým a místopisným reáliím.

Složitá historie, kterou prošla Albánie od roku 1918, se podepsala na fyzickém stavu válečných hrobů. Vystřídaly se zde režimy, které nebraly v jakýkoliv zřetel uchování památky padlých a zemřelých vojáků. Na bývalých vojenských hřbitovech jsou tak v současnosti v lepším případě nové hřbitovy, v ostatních případech zahrady a zastavěné plochy. Závěry z naší cesty ještě necháme pro jistotu ověřit u příslušných albánských úřadů.

V Albánii je více míst, kde jsou s velkou pravděpodobností pohřbeni naši vojáci. Při našem výběru navštívených lokalit jsme se rozhodovali podle počtu padlých a zemřelých vojáků a podle dochovaných dokumentů.