Před 110 lety Rumunsko vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku a vpadlo do Sedmihradska
Před 110 lety Rumunsko vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku a vpadlo do Sedmihradska
V době vypuknutí první světové války bylo Rumunsko již od roku 1883 prostřednictvím tajné smlouvy s Rakousko-Uherskem členem Trojspolku. Od roku 1907 se však Bukurešť začala od spojenectví s Rakouskem-Uherskem vzdalovat. Postoj Rumunska k válečnému konfliktu projednávala 3. srpna 1914 korunní rada. Zatímco král Karel I. prosazoval vstup do války na straně Ústředních mocností, premiér Ion I. C. Brătianu a většina účastníků podporovali neutralitu. Argumentovali tím, že smlouva z roku 1883 zavazovala Rumunsko k účasti ve válce pouze v případě napadení Ústředních mocností, zatímco Rakousko-Uhersko válku proti Srbsku samo zahájilo. Rumunsko se rozhodlo zůstat prozatím neutrální.
Král Karel I. rozhodnutí přijal, ale již 10. října 1914 zemřel a na trůn nastoupil jeho synovec Ferdinand I. Skutečná politická moc se však soustředila v rukou premiéra Brătianua, který si uvědomoval zranitelnou strategickou polohu země a nebyl ochoten vstoupit do konfliktu bez přijatelné šance na vítězství.
Brătianu proto obratně manévroval mezi oběma válčícími bloky. Dne 23. září 1914 uzavřelo Rumunsko s Itálií dohodu o neutralitě a 1. října následovala dohoda s Ruským impériem. Rusko výměnou za benevolentní neutralitu uznalo rumunské nároky na rakousko-uherská území obývaná Rumuny.
Rumunské územní ambice se týkaly především Sedmihradska, ale také Banátu, Krišany, Maramureše a Bukoviny. V průběhu roku 1915 začaly státy Dohody přikládat případnému vstupu Rumunska do války stále větší význam. V červenci přijaly rumunské územní požadavky pod podmínkou rychlého vstupu země do války. Brătianu však nabídku vzhledem k tehdejší převaze Ústředních mocností odmítl. Strategickou situaci Rumunska navíc v říjnu 1915 zhoršil vstup Bulharska do války na straně Ústředních mocností. Rumunsko tak mělo potenciálního nepřítele nejen za karpatským obloukem, ale nově také na své jižní hranici. Jediné bezpečné pozemní spojení s Dohodou představovala hranice s Ruským impériem.
V létě 1916 se situace na evropských bojištích zdála být pro Dohodu příznivější. Německým vojskům se nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství u Verdunu, Britové a Francouzi zahájili ofenzivu na Sommě a především Brusilovova ofenziva v Haliči a Bukovině způsobila rakousko-uherské armádě těžké ztráty.
Dne 4. července 1916 proto Brătianu oznámil představitelům Dohody, že Rumunsko je připraveno vstoupit do války. Jednání však pokračovala několik dalších týdnů. Dne 17. srpna podepsalo Rumunsko v Bukurešti s představiteli Francie, Velké Británie, Ruska a Itálie tajnou politickou a vojenskou dohodu. Za účast na straně Dohody mu byly v případě vítězství přislíbeny rozsáhlé územní zisky na úkor Rakouska-Uherska, především Sedmihradsko a další přilehlé oblasti s početným rumunským obyvatelstvem.
Načasování však již nebylo z vojenského hlediska ideální. Krize rakousko-uherské východní fronty způsobená Brusilovovou ofenzivou postupně odeznívala a Ústřední mocnosti získávaly prostor pro přesun jednotek. Dne 27. srpna 1916 rozhodla korunní rada o vstupu do války, a ještě téhož večera předal rumunský vyslanec ve Vídni rakousko-uherské vládě vyhlášení války. Po dvou letech neutrality vstoupilo Rumunské království do první světové války na straně Dohody.
Přes Karpaty do Sedmihradska
Hlavním cílem rumunského válečného plánu bylo Sedmihradsko. Mobilizovaná armáda čítala přibližně 600 000 mužů, z nichž téměř 400 000 bylo soustředěno ve třech polních armádách určených k vpádu na rakousko-uherské území.
Ještě v noci z 27. na 28. srpna 1916 překročily rumunské jednotky karpatskou hranici. Obrana Sedmihradska byla slabá, neboť většina bojeschopných rakousko-uherských sil byla vázána na ruském a italském bojišti. Zdejší rakousko-uherská 1. armáda, která se od počátku srpna teprve formovala pod velením generála Arthura Arze von Straußenburg, disponovala jen zlomkem sil svého protivníka.
Rumunský postup byl proto zpočátku úspěšný. Jednotky 1. armády generála Ioana Culcera postupovaly směrem k Sibiu a již 29. srpna obsadily Petroșani, významné centrum těžby uhlí, a přerušily železniční spojení mezi Sibiu a Brašovem. Rakousko-uherské jednotky Sibiu následně vyklidily.
Také 2. armáda rychle postupovala a 29. srpna obklíčila a následně obsadila Brašov. V severní části fronty postupovala Severní armáda generála Constantina Prezana, která měla zároveň udržovat spojení s ruskými vojsky v Bukovině.
Během několika dnů Rumuni obsadili rozsáhlé oblasti jižního a východního Sedmihradska a nová fronta dosáhla délky přibližně 500 kilometrů. Část místního rumunského obyvatelstva příchod armády vítala, zatímco z obsazovaných oblastí prchali někteří obyvatelé maďarské a německé národnosti.
Postup pokračoval i během září. Severní armáda překročila řeku Olt a postupovala přes pohoří Hargita, zatímco 2. armáda obsadila Făgăraș a její jednotky se koncem měsíce dostaly přibližně dvacet kilometrů od Sighișoary.
Rumunské velení však početní převahu nedokázalo plně využít. Postup zpomalovaly obtížný horský terén, problémy se zásobováním i nedostatky ve výzbroji a organizaci. Rumunská armáda postrádala zejména těžké dělostřelectvo, kulomety, dopravní prostředky a munici.
Pomalý postup poskytl Ústředním mocnostem čas k reakci. Německo a Rakousko-Uhersko začaly do Sedmihradska urychleně přesouvat posily. Velením nově vytvořené německé 9. armády byl pověřen generál Erich von Falkenhayn, jehož úkolem bylo rumunský vpád zastavit a útočníka ze Sedmihradska vytlačit.
Situaci Rumunů komplikoval také vývoj na jižní hranici, který je přinutil přesunout část jednotek ze Sedmihradska jinam. Podrobnější průběh těchto bojů však bude tématem samostatného článku.
V polovině září přešly německé a rakousko-uherské jednotky do protiútoku. Dne 18. září znovu obsadily Petroșani. Přestože jej Rumuni ještě nakrátko získali zpět, iniciativa již přecházela na stranu Ústředních mocností.
Porážka u Sibiu
Rozhodující obrat přinesly boje u Sibiu. Za rozbřesku 26. září zaútočily na rumunskou 1. armádu dvě německé divize a jednotky uherských honvédů. Rumuni začali následujícího dne ustupovat směrem k Červenověžskému průsmyku (Pasul Turnu Roșu), jedné z hlavních cest přes Karpaty do Valašska.
Falkenhayn se pokusil rumunské 1. armádě ústupovou cestu uzavřít a její podstatnou část obklíčit a zničit. Hlavním silám generála Culcera se však 29. září podařilo přes značné ztráty průsmykem probít. Přibližně 3 000 rumunských vojáků padlo do zajetí. Porážka u Sibiu znamenala konec rumunské iniciativy v západní části sedmihradského bojiště.
Pád Brašova
Následoval útok proti rumunské 2. armádě, která se stáhla do obranných postavení v okolí Brašova. V noci ze 7. na 8. října se k městu přiblížily německé jednotky a vypukly tvrdé boje.
V noci na 9. října začali Rumuni Brašov vyklízet a ustupovat ke karpatským průsmykům. Do německého zajetí padlo více než tisíc vojáků a vítězové získali také 25 děl a další vojenský materiál. Porážka u Brašova ovlivnila i situaci na severu. Rumunská Severní armáda, která se ještě počátkem října na některých místech nacházela v postupu, začala vyklízet své pozice v Sedmihradsku a ustupovat ke karpatské hranici.
Konec rumunského vpádu
Během několika týdnů se situace zcela obrátila. Počáteční početní převahu rumunská armáda nedokázala využít a její pomalý postup poskytl Německu a Rakousku-Uhersku čas na přesun posil. Porážky u Sibiu a Brašova následně přinutily rumunské armády vyklidit dobyté oblasti. Ve druhé polovině října se boje přesunuly především ke karpatským průsmykům a zbývající jednotky rumunské 1. armády se ze Sedmihradska stáhly.
Falkenhaynovi se sice nepodařilo rumunské armády v Sedmihradsku zničit, jeho vojska však odvrátila nebezpečí hrozící východní části Uherska. Ústřední mocnosti se následně připravovaly přenést boje přes Karpaty na území samotného Rumunska. V následujících týdnech měla rumunská armáda čelit jedné z nejtěžších krizí své existence.
Na rumunském bojišti byli nasazeni také vojáci z jednotek doplňovaných z českých zemí. Patřil mezi ně například Josef Chvalovský, příslušník c. a k. polního mysliveckého praporu č. 12 (FJB 12 – Litoměřice), jehož doplňovací obvod zasahoval také na Mladoboleslavsko. Z pochodových formací chebského c. a k. pěšího pluku č. 73 (IR 73 – Cheb) byl vytvořen nový polní VII. prapor. Tvořily jej 25.–28. rota společně s kulometnou rotou a již 2. září 1916 byl z Prahy železnicí odeslán do Kluže (tehdy Kolozsvár, dnes Cluj-Napoca) v Sedmihradsku.
Boje na rumunské frontě dodnes připomínají četné válečné hřbitovy. V Kluži se nacházela klinika, v nichž byli léčeni ranění a nemocní vojáci. Ti, kteří zde zemřeli, byli pohřbíváni na starém i novém vojenském hřbitově.
V hornickém městě Vulcan byly do jednotlivých i hromadných hrobů uloženy ostatky více než 100 příslušníků rakousko-uherské, německé a rumunské armády, kteří zahynuli v souvislosti s boji ve Vulkanském průsmyku.
Další vojenský hřbitov se nachází v transylvánském městě Miercurea Ciuc, kde za první světové války fungovala vojenská nemocnice. Zde jsou pochováni vojáci, kteří zemřeli na následky zranění či nemocí ve zdejší nemocnici, ale také vojáci, jejichž ostatky sem byly přeneseny z jiných míst v Rumunsku.
V historickém regionu Bukovina, v obci Ciocănești, byli na místním hřbitově pohřbíváni vojáci padlí během bojů v okolí obce v roce 1916. Tato lokalita bude předmětem dalšího zkoumání. V obci Rediu severně od města Iași se na místním hřbitově nacházejí rakousko-uherské válečné hroby spojené se zajateckým táborem Copou.
V Rumunsku se nachází i řada dalších válečných hřbitovů připomínajících osudy vojáků pocházejících z českých zemí, kteří zde během první světové války padli nebo zemřeli. Tyto informace přinášejí články věnované rekognoskaci válečných hrobů v Rumunsku. [viz článek https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/rekognoskace-valecnych-hrobu-v-rumunsku-cast-1]´a [https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/rekognoskace-valecnych-hrobu-v-rumunsku-cast-2]. Některým z těchto míst bude věnována pozornost také v dalších článcích připravovaných k aktuálním výročím.
Petr Hažmuka
Odkaz na hroby ve Veřejném portálu Centrální evidence válečných hrobů:
Cimituril Eroilor v městě Vulcan
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/ForeignGraves/Detail/1d28fa53-6a88-407d-93e2-589991aaf124
Miercurea Ciuc
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/ForeignGraves/Detail/592d80de-9707-47ec-9302-f3f1b3720ff1
Rediu
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/ForeignGraves/Detail/f79145c9-2bc9-440a-9604-a1459a08f0f5
Summary
In August 1916, Romania entered the First World War on the side of the Entente and launched an offensive across the Carpathians into Austro-Hungarian Transylvania. Initially, the Romanian armies advanced rapidly, occupying extensive areas including Petroșani and Brașov. However, logistical difficulties and the arrival of German and Austro-Hungarian reinforcements soon changed the situation. Under General Erich von Falkenhayn, the Central Powers launched a counter-offensive, defeating the Romanian forces at Sibiu and Brașov and forcing them to withdraw towards the Carpathian passes. Soldiers from units recruited in the Czech lands also fought on the Romanian front. Their fate, and that of thousands of other soldiers, is commemorated today by numerous military cemeteries and war graves across Romania.
Rumunský premiér Ion I. C. Brătianu (1864-1927) se ukázal jako mistr diplomatických her a s velkou dovedností se pohyboval mezi Dohodou a centrálními mocnostmi.
Rumunský král Ferdinand I. (1865–1927) převzal vládu po smrti krále Karla I., v říjnu 1914. Pocházel z dynastie Hohenzollernů, stejně jako německý císař Vilém II. Po vstupu Rumunska do války na straně Dohody jej jeho němečtí příbuzní považovali za zrádce.
Britský propagandistický plakát Rumania's Day, reagující na vstup Rumunska do války na straně Dohody.
Rakousko-uherská dragounská hlídka na hraničních horských hřebenech.
Rumunští vojáci postupují do jižní rakousko-uherské provincie Transylvánie (Sedmihradsko).
Situace na frontě do října 1916. Čerchovaná čára znázorňuje předválečné hranice mezi Rumunskem a R-U. Plná modrá čára vlevo ukazuje mez postupu rumunských armád v září 1916, přerušovaná modrá jejich ústup pod náporem protiofenzívy do 25. října 1916.
Karikatura rumunského krále Ferdinanda I. zobrazující jej jako zákeřnou hyenu.
Generál Ioan Culcer (1853-1928) se svým štábem při inspekci jednotek rumunské pěchoty před zahájením tažení v roce 1916. Culcer velel rumunské 1. armádě, která se podílela na vpádu do Sedmihradska.
Generál Constantin Prezan (1861-1943), velitel Severní armády a náčelník rumunského generálního štábu v letech 1916–1918.
Portrét generálplukovníka Arthura Arze von Straußenburg (1857-1935) od malíře Huga von Bouvarda. Byl velitelem R-U 1. armády, která disponovala jen zlomkem sil. V roce 1917 se stal posledním náčelníkem generálního štábu c. a k. armády za I. světové války.
Generál Erich von Falkenhayn na litografii Wilhelma Trübnera. Po odvolání z funkce náčelníka německého generál. štábu převzal v září 1916 velení nově vytvořené 9. armády, která sehrála klíčovou úlohu při protiofenzívě Ústředních mocností proti Rumunsku.
Protiútok německých vojáků a uherských zeměbranců v Sedmihradsku v roce 1916.
Mapa zachycující operační prostor VII. praporu rakousko-uherského pěšího pluku č. 73 (Cheb) během bojů v Rumunsku v roce 1916.
Průsmyk Červená věž (Turnu Roșu) po bojích v září 1916.
Ukořistěná rumunská děla na hlavním náměstí v sedmihradském Brašově (tehdy Kronstadt).
Železniční nádraží v Predealu po jeho dobytí vojsky Ústředních mocností v roce 1916. Budova byla během bojů těžce poškozena dělostřeleckou palbou.
Vojenský hřbitov Cimituril Eroilor v městě Vulcan.
Brána hřbitova Miercuria-Ciuc ležícího v centru města.
Hřbitov v Miercurea-Ciuc V průběhu první světové války se v jeho blízkosti nacházely polní nemocnice, v nichž umírali také rakousko-uherští vojáci pohřbení na tomto hřbitově.
Hřbitov v Miercurea-Ciuc
Hřbitov v obci Rediu u města Iași
Zdroje:
HERTEL, Petr. Boj o Sedmihradsko v roce 1916 – kterak se Rumunsko zapojilo do první světové války. ARMYWEB.cz [online]. 6. 12. 2024 [cit. 17. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.armyweb.cz/clanek/boj-o-sedmihradsko-v-roce-1916-kterak-se-rumunsko-zapojilo-do-prvni-svetove-valky
STOLERU, Ciprian. Romania during the period of neutrality. Online. Europe Centenary. 13. 9. 2018. Dostupné z: https://europecentenary.eu/romania-during-the-period-of-neutrality/. [cit. 2026-08-17].
KYKAL, Tomáš. Kdy vstoupit do války? Případ Rumunska v první světové válce. Vojenský historický ústav Praha [online]. 26. 8. 2021 [cit. 17. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.vhu.cz/kdy-vstoupit-do-valky-pripad-rumunska-v-prvni-svetove-valce/
JAKL, Tomáš. Josef Chvalovský. Online. Vojenský historický ústav Praha. 28. 5. 2018. Dostupné z: https://www.vhu.cz/josef-chvalovsky/. [cit. 2026-08-17].
Das VII. Bataillon des Regiments in Rumänien“. In: Das k.u.k. Infanterie Regiment Nr. 73 im 1. Weltkrieg. Online. Dostupné z: https://www.m-kummer.de/wk1.html#ivbtl. [cit. 2026-08-14]
WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni.1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2004. ISBN 80-206-0731-5.
