Podkarpatská Rus 1938–1939

V poledne 14. března 1939 Slovenský sněm vyhlásil samostatnost a Československo přestalo fakticky existovat. Na území Podkarpatské Rusi vtrhly pravidelné maďarské jednotky. Podkarpatská Rus, stejně jako celé Československo, ovšem zažívala krušné chvíle již od podepsání Mnichovské dohody, což bylo impulzem k aktivizaci teroristických bojůvek nejen z maďarské, ale i polské strany.

V Centrální evidenci válečných hrobů evidujeme jako prvního padlého z tohoto období vojína Šimona Chudu z Velkého Rakovce z okresu Sevluš v Podkarpatí. Přišel o život v boji proti Maďarům ještě před ukončením Vídeňské arbitráže 26. října 1938. 

Celkem od října 1938 do března 1939 evidujeme na Podkarpatské Rusi 12 padlých příslušníků československých ozbrojených sil. Nejvíce jich padlo v bojích proti Maďarům v lednu 1939 u Rosvygova, které Maďaři zabrali neoprávněně po Vídeňské arbitráži v listopadu 1938. Pět těchto hrdinů bylo pochováno v nedalekém Čynadijovu.

Čtyři příslušníci finanční stráže a četnictva padli ve dnech 14. – 16. března 1939 v okolí Užhorodu, kdy Maďaři začali obsazovat celou Podkarpatskou Rus. Spolu s dalšími doposud neidentifikovanými československými padlými (případně zemřelými nebo po zajetí zavražděnými) je Maďaři pohřbili na užhorodském československém posádkovém hřbitově Na Šachtě 19. března 1939. 

Uvedená čísla nezahrnují všechny oběti bojů proti Maďarům z března 1939. Jejich počet je odhadován na několik desítek. Podle některých svědectví se maďarští okupanti k zajatým nebo zraněným československým vojákům nebo příslušníkům prvosledových jednotek Stráže obrany státu nechovali příliš humánně. Pokud je přímo nemučili a nevraždili, nechávali je na místě zemřít bez pomoci. 

Na bývalém československém posádkovém hřbitově Na Šachtě kromě 12 příslušníků československé branné moci padlých v letech 1938–1939 evidujeme také 262 rakousko-uherských vojáků pocházejících ze současného území České republiky, kteří zemřeli v místních nemocnicích v letech 1914–1918 a 23 československých vojáků, padlých v bojích proti Maďarům v roce 1919. Žádné z těchto hrobů se do dnešních dnů nedochovaly. 

O rekonstrukci pohřebiště se snažíme od roku 2010. Jednání s ukrajinskými úřady byla a jsou složitá. V pořadí již třetí projekt současné vedení města schválilo. Čekáme na nabídku realizační firmy s rozpočtem.