Osudové spojení dvou vlastenců – MUDr. Ludvík Fisher a doc. PhDr. Josef Fischer

Generál šéf zdravotnictva MUDr. Ludvík Fisher

Ludvík Fisher se narodil 24. března 1880 ve Starém Kolíně do rodiny přednosty stanice Ludvíka Fischera a jeho manželky Anny, rozené Čermákové. V křestním listu byl zapsán jako Ludvík František Karel Fischer, přičemž ke změně příjmení na Fisher došlo až později.

Po vystudování Státního gymnázia v Praze začal v roce 1900 studovat medicínu na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Během studia odsloužil jako jednoroční dobrovolník polovinu své presenční vojenské služby. Studium úspěšně dokončil v roce 1906 a nastoupil do posádkové nemocnice č. 11 v Praze – pobočka Hradčany. Zde si ve funkci asistenčního lékaře odsloužil druhou polovinu vojenské služby. Po odchodu do zálohy provozoval soukromou praxi a absolvoval odborné stáže na klinikách v Berlíně, Londýně, Praze a Oxfordu. Jeho specializací byla gynekologie, porodnictví a dětské lékařství. 

Rozhodl se přestěhovat do USA, kde provozoval soukromou praxi v Chicagu. Stal se vyhledávaným odborníkem, především v kruzích našich krajanů. Právě zde si mění své původní příjmení Fischer na Fisher.

Na rodnou zemi však nezapomněl, zapojil se do krajanského hnutí a po vypuknutí I. světové války se postavil do vedení protirakouského odboje v USA. Jako předseda Českého národního sdružení, později Československého národního sdružení, se snažil sjednotit české a slovenské krajany v podpoře exilové skupiny E. Beneše, M. R. Štefánika a T. G. Masaryka. Pro Masaryka se stal se nepostradatelným spolupracovníkem v amerických záležitostech. 

Od října 1915 byl členem Českého komitétu zahraničního, který byl prvním politickým orgánem československého odboje. Ludvík Fisher pomohl Masarykovi zorganizovat velkou přesvědčovací kampaň mezi místními Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. Jeho podpis tak najdeme na tzv. Clevelandské dohodě z roku 1915 a Pittsburské dohodě podepsané v květnu 1918.

V srpnu 1918 Ludvík Fisher vstoupil jako dobrovolník do československé legie ve Francii.  Československou národní radou v Paříži byl jmenován kapitánem zdravotnické služby. Nejprve působil jako zdravotní šéf pro československé úseky na francouzské a italské frontě, poté byl jmenován velitelem československé nemocnice ve francouzském Cognacu.

Po skončení I. světové války se již do USA nevrátil. Aktivně se zapojil do budování vojenské zdravotnické služby Československé republiky. Z počátku vykonával funkci velitele záložní nemocnice v Praze-Karlíně. V roce 1919 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a téhož roku jmenován přednostou zdravotnického odboru Ministerstva národní obrany. V prosinci roku 1922 je povýšen do hodnosti generál zdravotnictva a v květnu 1928 do hodnosti generála šéfa zdravotnictva. V těchto řídících funkcích Ludvík Fisher významně ovlivnil budování vojenské zdravotnické služby první republiky. 

Uznával specifiku vojenského lékaře, ale důsledně vyžadoval od důstojníků zdravotnictva vysokou medicínskou profesionalitu. Osobně se zasadil o možnost provozování soukromé lékařské praxe pro vojenské lékaře, aby lékaři neustrnuli ve své práci a mohli se dále zdokonalovat. Dbal na společenské postavení a ohodnocení vojenských lékařů, když prosadil zkrácení povyšovacích lhůt a jejich zařazení do nejvyšší platové kategorie. 

Generál šéf MUDr. Ludvík Fisher byl v neustálém kontaktu s děním v civilním a vojenském zdravotnictví v mezinárodním měřítku. Ovládal několik světových jazyků a reprezentoval Československo na mezinárodních kongresech s tématem vojenského lékařství. Získané zkušenosti aplikoval na podmínky československého vojenského zdravotnictví. 

Mimoto vykonával lékařskou praxi v pražské divizní nemocnici č. 1 na Karlově náměstí. Svoji vědeckou práci orientoval na problematiku vojenského zdravotnictví a armády. Publikoval ve vojenských zdravotnických listech. Například v roce 1932 mu knižně vyšla jeho přednáška Sebevražednost a armáda, která svým pojetím dokládá Fisherův multioborový vědecký přístup k této problematice.

Ludvík Fisher byl renesanční osobností, neboť kromě překladů odborných cizojazyčných textů přeložil do češtiny díla Charlese Dickense, například Klub Pickwickův (dnes známý pod názvem Kronika Pickwickova klubu), nebo Starožitníkův krám.

Generál šéf MUDr. Ludvík Fisher vedl československou zdravotní službu až do konce tzv. druhé republiky. Po likvidaci československé armády je propuštěn a ve svých 59 letech penzionován. Jako vlastenec a důstojník se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V roce 1941 je gestapem zatčen a vězněn v káznici v rakouském Melku. Po propuštění žil v Praze. Jeho osud se naplnil při americkém náletu na město dne 14. února 1945, kdy byl těžce zraněn. Po převozu do nemocnice svým zraněním 19. února 1945 podlehl.

Za svou Vojenskou a medicínsko-odbornou činnost obdržel Ludvík Fisher řadu československých a zahraničních vyznamenání:
Nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie IV. třídy, 
Československý válečný kříž 1914–1918, 
Československou revoluční medaili, 
Mezi-spojeneckou medaili vítězství,
francouzskou Pamětní válečnou medaili 1914–1918 (Medaille Commemorative de la Guerre de 1914-1918), 
belgický Válečný kříž (Croix de guerre)
jugoslávský Řád svatého Sávy II. třídy (Орден Светог Саве), 
španělský Řád za vojenské zásluhy I. třídy (Orden del Mérito Militar), 
a Řád polského znovuzrození III. třídy (Order Odrodzenia Polski), 

Filozof doc. PhDr. Josef Fischer

Josef Fischer se narodil 2. dubna 1891 v Kolíně jako syn Pavla Fischera a Hermíny, rozené Krassové. Po maturitě vystudoval filozofii, dějepis a zeměpis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát získal na základě své disertační práce Filosofie dějin Františka Palackého. Vědecký zájem o filozofii dějin ho provázel po celý život, především v souvislosti s dílem Františka Palackého. 

V letech 1915 až 1919 působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou a v Lounech. Následně vyučoval na reálce v Praze-Karlíně a od roku 1931 na reálném gymnáziu v Praze-Libni. V roce 1926 se oženil s Milenou Balcarovou, se kterou měl dvě dcery, Soňu a Olgu.

V roce 1928 se Josef Fischer stává docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, když se habilitoval pro obor dějiny filozofie. Kromě vědecké práce se Josef Fischer zajímal o způsoby praktické výuky filozofie na středních školách. Byl autorem návrhu učebních osnov pro tento obor, které vyšly i knižně. V nakladatelství Orbis řídil edici Perspektivy s podtitulem knihy živé vědy. 

Ve dvacátých a třicátých letech byl vůdčí osobou levicové sociálně demokratické inteligence sdružené kolem Dělnické akademie, při které založil se svými přáteli Společnost přátel demokratického Španělska, která organizovala pomoc pro stranu republikánů během španělské občanské války. 

Spolu se svou manželkou Milenou aktivně vystupoval proti nastupujícímu fašismu v Itálii a Španělsku i proti nacismu v Německu. Organizoval besedy, psal protifašistické články a snažil se hovořit s politiky.

Na jaře roku 1938 skupina kolem Josefa Fischera sepsala manifest Věrni zůstaneme, jehož cílem bylo mobilizovat československou veřejnost před hrozícím nacistickým nebezpečím. Tento text a navazující činnost Josefa Fischera a jeho skupiny se staly základem pro pozdější odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Josef Fischer byl hlavním autorem jeho programového dokumentu pod názvem Za svobodu, do nové ČSR, který nastiňoval budoucí vývoj poválečného Československa.

Po okupaci se manželé z důvodu bezpečnosti rodiny rozvedli. Josef Fischer byl židovského původu a klíčovou postavou PVVZ, který se stal součástí Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), což byl zastřešující orgán pro nejvýznamnější odbojové organizace působící na území protektorátu. Josef Fischer se podílel na zpravodajské a sabotážní činnosti, tvorbě a šíření protinacistických tiskovin. Nadále se tajně stýkal se svou manželkou, která tehdy pracovala v Českém rozhlase, a společně se podíleli na odbojové činnosti. 

V říjnu roku 1941 byl zatčen gestapem a vězněn až do roku 1943 v Praze na Pankráci Odtud se prostřednictvím motáků snažil udržovat kontakt s odbojem a pokračovat v jeho vedení.  Koncem roku 1944 byl Josef Fischer v Berlíně odsouzen k trestu smrti a 19. února 1945 popraven v Brandenburgu. Manželka Milena byla zatčena 26. listopadu 1941 přímo v její rozhlasové kanceláři. Zahynula 4. března 1945 v plynové komoře koncentračního tábora Ravensbrück.

V roce 1995 byl doc. PhDr. Josefu Fischerovi udělen Řád Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy in memoriam.

Jméno Josefa Fischera a jeho manželky Mileny Fischerové–Balcarové připomíná pamětní deska na domě v ulici Anny Letenské 34/7 v Praze 2, který sloužil jako místo setkávání členů Petičního výboru Věrni zůstaneme. Pamětní deska obsahuje 26 jmen popravených či umučených odbojářů.

Petr Hažmuka

Odkazy na pietní místa v Evidenci válečných hrobů:

Pamětní deska na nárožním domě v ulici Anny Letenské na Praze 2 připomíná Josefa Fischera a jeho manželku Milenu Balcarovou-Fischerovou (VH: CZE0002-18101): https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0002-18101

Jméno Mileny Balcarové-Fischerové se nachází na bronzové desce u vchodu do budovy Českého rozhlasu v Praze (VH: CZE0002-18131):  https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0002-18131

Summary:

General Ludvík Fisher and philosopher Josef Fischer were two important personalities of Czechoslovak history who were united not only by their surname, but also by their service to the Czechoslovak Republic and their active resistance against fascism. They died 80 years ago on the same day - one after an American air raid, the other executed by the Nazis. 

Chief General of the Medical Service Ludvík Fisher (1880–1945) was a distinguished Czech physician and resistance leader. After studying medicine in Prague and gaining expertise in gynecology and pediatrics, he moved to the U.S., where he led Czech resistance efforts against Austria-Hungary during First world war. He later served in Czechoslovakia’s military medical service as a key figure in military healthcare reform, rising in 1928 to Chief General of the Medical Service. He was arrested by the Gestapo in 1941 and later released, dying of wounds sustained in an American air raid on Prague.

Philosopher Josef Fischer (1891–1945) was a Unversity professor and anti-fascist. Josef Fischer was one of the initiators of the manifesto „Věrni zůstaneme“ (We Remain Faithful) in 1938 and later leader of  the resistance group "Petiční výbor Věrni zůstaneme" (We Will Remain Faithful Petition Committee) and contributed to its underground activities. Arrested in 1941, he was executed in Brandenburg in 1945. His wife Milena was also member of this group and was killed in the Ravensbrück concentration camp. 

Zdroje: 

MUDr. Ludvík Fisher, Starokolínský okrašlovací spolek, on-line: https://www.starykolin.cz/mudr-ludvik-fisher/

DOHNAL, František. Významné postavy zdravotnické služby československé armády. In: Vojenské zdravotnické listy, Roč. 60, č. 5 (1991), s. 231-232. On line: https://www.mmsl.cz/pdfs/mms/1991/05/11.pdf

Josef Fischer, Wikipedia, on-line: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Fischer_(filozof)

Josef Fischer, Masarykova univerzita Filozofická fakulta, on-line: https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/jfisch.html

HAMPL, Petr. Milena Balcarová-Fischerová – Věrni zůstanem. Český rozhlas, on-line: https://www.rozhlas.cz/milena-balcarova-fischerova-verni-zustaneme-8044887#&gid=asset&pid=1

Výstava Česká společnost od Mnichova k válce, on-line: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/od-mnichova/vystavni-panely.pdf