Osudové spojení dvou statečných mužů – majora i.m. Františka Kubelky a JUDr. Ladislava Rašína

Osudové spojení dvou statečných mužů – majora i.m. Františka Kubelky a JUDr. Ladislava Rašína

František Kubelka a ilegální odbojová organizace Národní sdružení československých vlastenců

František Kubelka se narodil 13. července 1910 v Horních Studénkách, okres Šumperk, do rodiny pokrývače. Po ukončení základní školy absolvoval šumperské gymnázium, kde v roce 1929 maturoval. Stal se vojákem z povolání a dosáhl hodnosti poručíka. Po okupaci Čech a Moravy byl demobilizován a přidělen jako administrativní síla městského úřadu v Lošticích.

Během druhé světové války se aktivně zapojil do organizace odboje proti nacistické okupaci. Soustředil kolem sebe spolupracovníky, kteří se již dříve osvědčili v odboji nebo jinak projevili svůj protinacistický postoj. Patřil k nim například ředitel měšťanské školy a starosta Loštic František Pokorný a další.

Na Lošticku byl nakonec vytvořen jeden z okrsků ilegální sítě odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců (NSČV). Tato organizace působila během druhé světové války na území severní Moravy, zejména v oblasti Zábřežska, Šumperska a Lanškrounska. Po mnichovské dohodě připadla většina zdejšího česko-moravského pomezí do Říšské župy Sudety, neboť byla osídlena převážně německým obyvatelstvem. V severní části Zábřežské vrchoviny se však nacházelo několik českých obcí, jejichž obyvatelé se s nacistickou nadvládou nesmířili. Centrem zdejšího odboje se stal Zábřeh.

Organizace vznikla kolem roku 1941 ve městě Zábřeh pod vedením Jaroslava Tůmy, Karla Holouše a Josefa Hrabáčka. Postupně navázala styky s dalšími odbojovými buňkami v okolí a počet jejích členů se rychle rozrůstal, přičemž zahrnoval i několik partyzánských skupin.

​Mezi hlavní aktivity NSČV patřilo shromažďování finančních prostředků na podporu rodin postižených nacistickou správou, rozšiřování protiněmeckých letáků a vydávání ilegálního časopisu Národní osvobození. Dále organizace pomoci uprchlým spojeneckým zajatcům a jejich přesunu, především do Jugoslávie, provádění sabotáží proti okupantům a příprava na povstání.

Odbojové hnutí na severozápadní Moravě se úspěšně rozvíjelo v době, kdy rostly naděje na brzký konec války podpořené válečnými neúspěchy Němců. Bylo postaveno na široké základně, což znamenalo, že do něj bylo zapojeno mnoho osob. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde k vyzrazení činnosti a zásahu německých represivních složek. K prvnímu zatýkání došlo v roce 1943, ale nacisté stále nevěděli, kde se nachází centrum organizace a které osoby do ní patří.

Na jaře 1944 gestapo odhalilo činnost NSČV, což vedlo k hromadnému zatýkání. Do Loštic dorazilo gestapo 7. března a zatklo Františka Kubelku a knihkupce Ferdinanda Gallase, významného odbojáře, který Františka Kubelku získal pro spolupráci. Celkem bylo zatčeno 35 loštických občanů.

Největší vlna zatýkání však proběhla v dubnu na Zábřežsku, následovaly další razie v následujících měsících na Šumpersku, Lanškrounsku a v dalších obcích. Celkem bylo v přibližně 60 českých obcích zatčeno 500 členů odbojového hnutí. Většina z nich byla deportována do věznic a koncentračních táborů, odkud se někteří již nikdy nevrátili.

František Kubelka byl po výsleších na gestapu v Olomouci, uvězněn v Brně a Vratislavi, kde byl předán k soudu a dne 22. září 1944 odsouzen k trestu smrti. Po žádosti o milost byl jeho trest změněn na 12 let káznice. Po evakuaci Vratislavi byl umístěn do káznice ve Waldheimu a přidělen k práci v továrně Auto-Union v Siegmaru (dnes část města Chemnitz). Zde však onemocněl a zemřel ve vězeňské nemocnici ve Waldheimu dne 20. března 1945.

Po válce byl František Kubelka povýšen in memoriam do hodnosti majora.

Františka Kubelku připomíná řada pietních míst. V Lošticích je jeho jméno uvedeno na památníku obětí obou světových válek. V Šumperku se nachází na pamětní desce věnované obětem německého fašismu z řad studentů gymnázia. Další pomník stojí v katastru obce Cotkytle, nedaleko vrchu Lázek, a je věnován těm, kteří bojovali a položili své životy v řadách ilegální organizace NSČV. I zde je uvedeno jméno Františka Kubelky. Jeho památku připomíná také destička se jménem v Památníku II. světové války v Hrabyni.

Odkaz do centrální evidence válečných hrobů připomínající památku majora in memoriam Františka Kubelky.

Město Loštice (VH: CZE7106-26991)

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE7106-26991

Gymnázium Šumperk (VH: CZE7111-29821)

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE7111-29821

Vrchol Lázek (VH: CZE5306-6702)

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5306-6702

Národní památník II. světové války – Hrabyně (VH: CZE8117-38458)

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE8117-38458

Ladislav Rašín

Ladislav Rašín se narodil 22. června 1900 v Praze jako nejstarší dítě politika a právníka Aloise Rašína, prvního ministra financí samostatného Československa, a jeho manželky Karly, rozené Janské. Rodina bydlela v Praze na Žitné ulici.

Studoval na gymnáziu v Křemencově ulici, poté nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Již během studií působil jako osobní tajemník svého otce. Po jejich dokončení se věnoval advokacii. V roce 1924 napsal knihu Vznik a uznání Československého státu a k vydání připravil paměti svého otce. Stejně jako jeho otec byl členem Československé národní demokracie a v roce 1935 byl zvolen poslancem za Národní sjednocení. V období mnichovské krize patřil k výrazným odpůrcům kapitulace a stal se předsedou Výboru na obranu republiky, což byl politický orgán, který vznikl 21. září 1938 z iniciativy skupiny poslanců Národního shromáždění požadujících rozhodnou obranu republiky proti agresi nacistického Německa a jeho páté kolony. Krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, které se nechtěly smířit s kapitulací a diskutovaly o možnosti vojenského odporu.

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Ladislav Rašín zapojil do odbojové činnosti v rámci Politického ústředí (PÚ). Tato organizace působila na území protektorátu v letech 1939–1940 a zaměřovala se na udržování zpravodajských kontaktů s exilem. Předávání zpráv probíhalo převážně prostřednictvím kurýrů.

Ladislav Rašín měl na vzniku Politického ústředí významný podíl, neboť přípravy na odbojovou činnost začaly již na podzim roku 1938 po odstoupení pohraničí. Od začátku roku 1939 spolupracoval se skupinou Benešových přátel, která byla jedním z hlavních center domácího odboje. Na konci roku 1939 však bylo gestapo již na stopě celé skupině a začalo zatýkání. Rašín a jeho přátelé byli varováni a rozhodli se přejít do ilegality, případně emigrovat.

V prosinci 1939 byl Ladislav Rašín zatčen gestapem, když se před útěkem zdržel ve své kanceláři, a následně uvězněn na Pankráci. Zde zůstal do června 1940, kdy byl na krátkou dobu převezen do věznice Mathildenstrasse v Drážďanech. Na konci června byl spolu se svými společníky zařazen do transportu do berlínské věznice Moabit, kde byl v prosinci 1941 odsouzen k trestu smrti.

Po vynesení rozsudku byl přemístěn do věznice Plötzensee v Berlíně, kde čekal na vykonání trestu. Po roce mu byl trest změněn na 15 let těžkého žaláře, a to díky velkému úsilí přátel, rodiny a jeho německého obhájce. Před vánočními svátky roku 1942 byl Rašín převezen do káznice v Kaisheimu na jihu Německa, kde strávil téměř jeden a půl roku. V červnu 1944 byl přemístěn do věznice v Diezu v Hesensku, kde panovaly podstatně tvrdší podmínky, zhoršené hospodářskou situací Německa. Zpočátku zde pracoval v optické dílně nebo přešíval vojenské pláště.

Postupně se mu zhoršuje plicní choroba a dne 22. února posílá domů poslední dopis. V polovině března, byl již těžce nemocný Rašín poslán do osmdesát kilometrů vzdálené věznice Preungesheim ve Frankfurtu nad Mohanem, kde ve vězeňské nemocnici 20. března 1945 umírá na plicní tuberkulózu.

Ladislav Rašín byl pohřben do společného hrobu s dvěma ruskými zajatci. Hrob objevil styčný důstojník československé vojenské mise. Jeho identifikaci provedl bratr Mirko Rašín, který následně zařídil zpopelnění těla a osobně dopravil urnu do Prahy. Místo jeho posledního odpočinku se nachází v Dejvicích na hřbitově U sv. Matěje.

Za své zásluhy o demokracii a lidská práva byl Ladislavu Rašínovi v roce 1995 in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy. 

Ladislava Rašína připomíná pamětní deska umístěná v 1. patře Masarykovy střední školy chemické v Křemencově ulici na Praze 1 (bývalé gymnázium). 

Další pamětní deska, věnovaná Ladislavu Rašínovi a jeho otci Aloisi, se nachází na domě v Žitné ulici na Praze 2, kde oba bydleli, kde byl Ladislav zatčen a před nímž byl jeho otec Alois postřelen.

Petr Hažmuka

Summary:

Today, 20 March, the fate of two exceptional men who fearlessly opposed the Nazi occupation and dedicated their lives to the fight for a free Czechoslovakia was fulfilled.

František Kubelka (1910–1945) was a Czechoslovak officer and a member of the resistance organisation National Association of Czechoslovak Patriots (NSČV) during the Second World War. 

After the Nazi occupation, he worked at the municipal office in Loštice and became a key figure in the local resistance. The NSČV operated mainly in northern Moravia, assisting persecuted families, distributing anti-Nazi materials, and helping escaped Allied prisoners. In 1944, the Gestapo uncovered the NSČV, leading to mass arrests. Kubelka was sentenced to death, but his sentence was later commuted to twelve years in prison. However, he never regained his freedom—he died in the prison hospital in Waldheim. 

Posthumously promoted to major, he is commemorated at several memorials, including in Loštice, Šumperk, and on Lázek Hill near the village of Cotkytle.

Ladislav Rašín (1900–1945) was a Czech lawyer, politician, and resistance fighter, son of Alois Rašín. He studied law at Charles University and later became a deputy for the National Unification party. During the Munich Crisis (1938), he strongly opposed capitulation and led the Committee for the Defense of the Republic.

After the Nazi occupation, he co-founded Politické ústředí (PÚ), an underground resistance group. Arrested by the Gestapo in 1939, he was sentenced to death in Berlin (1941), but his sentence was later commuted to 15 years of hard labor. Imprisoned in Kaisheim and Diez, his health deteriorated, and he died of tuberculosis on March 20, 1945, in Preungesheim prison.

Posthumously, he was awarded the Order of T. G. Masaryk (1995). Memorial plaques honor him in Prague at his former school and residence.

Zdroje: 

VLASTIVĚDNÉ MUZEUM V ŠUMPERKU

BARTOŠ, Josef. Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku. Severní Morava: vlastivědný sborník. Šumperk: 1979, sv. 37.

Zemský archiv v Opavě. Kronika města Loštice. 1965, s. 342–345. Digitální archiv Zemského archivu v Opavě [online]. Dostupné z: 

https://digi.archives.cz/da/PaginatorMedia.action?rowTxt=339&_sourcePage=LdgzViBLA-jC-5VbMfOil_Gnw-Wn1L-PEHMb5W3lJTtWOJD_8-esfNeh1NXqm73IWXcyjWyuuTV1VT-gZtzuwwtHJRDeLgxK_IGe6nqgCEc%3D&__fp=tkTVScjGN7RE5rmNEW3A2fUd5Ctb5X9jebG8A3fzb_w7tA5x_RGsKvDTPIPVR5cJ

HORVÁTOVÁ, Daniela. Odboj na severní Moravě a osudy Ferdinanda Gallase. Olomouc, 2018. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Theses.cz [online]. Dostupné z: https://theses.cz/id/lps32x/Odboj_na_severn_Morav_a_osudy_Ferdinanda_Gallase.pdf

ČERNÁ, Alena. Padne jich po boku tvém tisíc. Ladislav Rašín během II. světové války. Praha, 2021. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění. [online]. Dostupné z: https://www.sezimovo-usti.cz/prilohapdf/ceb-2022_cerna.pdf