Inženýr „in memoriam“ Václav Dobiáš

Inženýr „in memoriam“ Václav Dobiáš

Narodil se 19. září 1920 v Jimramově na Vysočině, kde žil do svých jedenácti let, než byl přijat do Státního československého reálného gymnázia v Praze-Smíchově. V červnu 1939 maturoval se zvláštním vyznamenáním z matematiky, fyziky a chemie. Následně začal studovat chemickotechnologické inženýrství na ČVUT v Praze. Po uzavření českých vysokých škol nacisty musel studia přerušit. Od listopadu 1939 byl zaměstnán u smíchovské firmy Křižík, odkud po roce přešel do laboratoře měďárny v Čelákovicích, kde pracoval až do svého zatčení. 

Šíře Dobiášových intelektuálních, jakož i teoretických znalosti a předpokladů byla mohutná. Patřil k dialektikům ovlivněným přírodovědnou a matematickou logikou. Neměl rád povrchnosti a odmítal lehké soudy. Jako evangelík byl ctitelem přísných osobností reformace. Patřil k prvním návštěvníkům diskusních skupin v evangelickém sboru J. A. Komenského na Smíchově, které navštěvoval, aby si prohluboval a ujasňoval některé základní myšlenky humanistické a protestanské filozofie. Jelikož se diskusí zúčastňoval i německý antifašista Vincy Schwarz, Dobiáš byl stále více ovlivňován i v marxistickém duchu, což se projevovalo v jeho názorech na poválečné uspořádání světa a československé společnosti.

Společně se svými spolužáky a kamarády Jiřím Staňkem a Karlem Hiršlem založili na podzim 1943 levicovou ilegální skupinu Předvoj. Společně sepsali její programové prohlášení a začali vydávat stejnojmenný ilegální časopis, později ještě produkovali tisky zvané Boj mladých a Nástup. Za nejvhodnější organizační formu národního odboje považovali národní výbory, které pomáhali organizovat. Konec války měl v jejich představách přinést hluboké společenské konflikty, které měly vést k revoluci. Očekávaná revoluce měla být revolucí národní, ale i sociální, jejíž vedoucí silou se měli stát komunisté. Ideový základ skupiny sice vycházel z prolnutí křesťanských a socialistických tradic, ale ve svém důsledku se hlásil k názorům komunistickým. Okruh členů skupiny se rychle rozšiřoval, a tak se z Předvoje poměrně brzy stala jedna z největších odbojových organizací v protektorátu.

Dobiáš v Čelákovicích vešel ve styk s místní buňkou ilegální komunistické strany a spolupracoval mimo jiné i s Karlem Dostálem a Janem Jirůškem, u nichž se skrýval výsadkář Rudolf Vetiška. Dobiáš opatřil jemu, a ještě jednomu členu desantu legitimace. V březnu 1944 si nacistické bezpečnostní orgány přišly pro Dostála s Jirůškem. Po zatčení a výsleších Jiřího Staňka se gestapo dostalo na stopu dalších pracovníků ilegální skupiny Předvoj a bylo jen otázkou času, kdy realizuje jejich zatčení.   

V polovině roku 1944 se Dobiáš na radu čelákovických spolupracovníků chystal přejít k partyzánům. Svůj odjezd však neměl odkládat. Dne 8. června 1944 byl zatčen v měďárně. První noc v rukou gestapa strávil na čelákovické radnici, kde byli shromažďováni i další zatčení odbojáři. Dobiáš kruté výslechy vydržel a nikoho neprozradil, a to ani během konfrontace s Dostálem a Jirůškem, kteří byli za tímto účelem přivezeni z Prahy.

Dobiáš byl následně deportován do pankrácké věznice. Dobu od 13. června do 16. září 1944 strávil v terezínské Malé pevnosti. Dne 19. září 1944 uzavřel vyšetřující soudce jeho případ protokolem a Dobiáš byl převezen do káznice v saském Zwickau (Cvikově), kde očekával projednání svého případu u soudu. V druhé půli října jej znovu převezli do Prahy, kde se měl vyjádřit k doznání svého spolupracovníka Staňka. Kruté výslechy, kterým byl znovu podroben, byly motivovány i mstou ze strany gestapa.

Vyšetřující soudce povolil Dobiášovi návštěvu rodiny, která se s ním za zdmi pankrácké věznice viděla naposledy. V noci z 11. na 12. prosince 1944 byl Dobiáš znovu převezen do Cvikova. Ráno předstoupil před soud, který nad ním vynesl trest smrti.

Na zvláštní rozkaz gestapa byl s ostatními odsouzeným v noci z 9. na 10. dubna 1945 přemístěn na popraviště, kde byl zavražděn. Literatura se neshoduje v místě, kde se tato nešťastná událost uskutečnila. Podle některých zdrojů mělo k popravě dojít ve Cvikově, jiné prameny uvádí jako místo jeho skonu Drážďany. 

Nadanému Václavu Dobiášovi byl posmrtně udělen vysokoškolský titul inženýra. V roce 1981 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě, připomínající jeho oběť v boji proti nacismu.   

Jan Benda

Níže uvádíme odkazy do Centrální evidence válečných hrobů a na další pietní místa uchovávající památku inženýra i. m. Václava Dobiáše.

Pamětní deska umístěná v budově bývalého Vančurova reálného gymnázia v Praze-Smíchově (VH: CZE0005-20089).

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0005-20089

Pamětní deska na rodném domu Václava Dobiáše v Jimramově. 

https://www.vets.cz/vpm/48500-pametni-deska-vaclav-dobias/

Summary:

On April 10, 1945, resistance fighter Václav Dobiáš, who was one of the founding members of the organization Předvoj, which was primarily a left-wing organization of young people, was executed. The Nazi occupation regime showed them no mercy, despite their young age. 

Použitá literatura:

BARTOŠ, Josef. Nedokončené životopisy, portréty mladých lidí, kteří položili život v boji proti fašismu. Praha 1987.

ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1943-1945. Praha 2007.

HÁJKOVÁ, Alena. Pražští komunisté v odboji. In. Hlas revoluce č. 4/1980, 26. 1. 1980, s. 5.

Kolektiv, Jimramov. 1361-2011: almanach k 650. výročí první písemné zmínky. Jimramov 2011.

MENCL, Vojtěch – SLÁDEK, Oldřich. Dny odvahy: z historie revoluční skupiny Předvoj. Praha 1966.

METELEC, Matěj. Revoluční skupina Předvoj: 75 let od popravy mladých odbojářů, Alarm, deník, on-line: https://denikalarm.cz/2020/05/revolucni-skupina-predvoj-75-let-od-popravy-mladych-odbojaru/

PÁNKOVÁ, Růžena. Z galerie statečných. Ing. Václav Dobiáš. In. Hlas revoluce č. 30/1981, 1. 8. 1981, s. 5.

PÁNKOVÁ, Růžena. Byli předvojem dneška, In. Hlas revoluce č. 29/1982, 24. 7. 1982, s. 4.

TUREK Jan. Padli na prahu svobody. In. Hlas revoluce č. 38/1982, 22. 9. 1984, s. 7, Hlas revoluce č. 39/1982, 29. 9. 1984, s. 7, Hlas revoluce č. 40/1982, 6. 10. 1984, s. 7.