Československá stopa na Filipínách – 80 let osvobození Filipín

Na Filipínách, které byly pod americkou kontrolou od roku 1901, žilo před druhou světovou válkou několik desítek Čechoslováků. Pocházeli především z místní pobočky společnosti Baťa, z okruhu kolem československého konzulátu v Manile nebo z řad krajanského spolku. Žili zde i emigranti z okupovaných Čech a Moravy i představitel vůbec prvního československého obchodního zastoupení na Filipínách. V reakci na okupaci své vlasti se 14 z nich, jako jediná zahraniční skupina, přihlásilo dobrovolně do armády USA. Polovina ve válce položila své životy. Na Filipínách je jejich angažovanost při obraně země nadále vysoce ceněna. Valná část těchto hrdinů byla vyznamenána na konci války Spojenými státy nebo později Filipínami.

Poté, co Japonci napadli bez vyhlášení války 7. prosince 1941 Pearl Harbor, čím započali válku proti USA, zaútočili jen několik hodin poté i na Filipíny (8. prosince místního času). Ačkoliv měli američtí a filipínští obránci pod velením generála MacArthura početní převahu, jednalo se převážně o nedostatečně vycvičené a nedostatečně vybavené jednotky. Svoji roli sehrálo i americké podcenění Japonců, neschopnost americko-filipínského velení a japonský překvapivý úder na filipínská letiště během prvního dne bojů. Spolu s leteckými údery v následujících dnech se japonskému letectvu podařilo prakticky eliminovat americké a filipínské letecké síly a získat nadvládu ve vzduchu.

První japonská vylodění se uskutečnila 10. prosince 1941 u Aparri a Viganu na severu filipínského ostrova Luzon, s následným postupem na jih. Ráno 12. prosince 1941 se další japonské jednotky vylodily u Legazpi na jihu Luzonu a zahájily postup na sever k Manile. Ráno 20. prosince se japonské jednotky vylodily v Davau na Mindanau. K vylodění hlavních sil 14. armády generálporučíka Masaharu Hommy na Luzonu došlo 22. prosince v Lingayenském zálivu, odkud vedl Homma úder na jih k Manile. Ta byla 26. prosince vyhlášena otevřeným městem. Americko-filipínské jednotky se stáhly na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor, kde dokázaly po tři měsíce klást odpor až do 9. dubna 1942 na Bataanu, či o měsíc déle na Corregidoru, který padl 6. května 1942. Zajatce čekal takzvaný Bataanský pochod smrti do zajateckých táborů v dubnu 1942, při kterém zahynulo přes 8000 Američanů a Filipínců.

Čtrnáct Čechů, dobrovolníků, mělo během obranných bojů za úkol udržovat zásobovací cesty v džungli, které Japonci neustále bombardovali. Jednalo se o Karla Astera, Ing. Jana Bžocha, Karla Dančáka, Dr. Pavla Fuchse, Leo Hermanna, Bedřicha Hermanna, Otto Hirsche, Jaroslava Hrdinu, Hanse Lenka, Freda Lenka, Arnošta Morávka, Norberta Schmelkese, Josefa Vařáka a Antonína Volného. Plukovník Quinn o nich v hlášení napsal: „Oddanost Čechoslováků ve službě pro USA i práce, kterou odvedli v tak nebezpečných podmínkách, je nevídaná. Přitom jako občané okupovaného Protektorátu Čechy a Morava mohli zůstat v pohodlném závětří.“

Karel Aster, přeživší účastník bojů na Filipínách, vzpomínal: „Když vypukla válka s Japonskem v roce 1941 všichni Češi jsme se dobrovolně přihlásili a 30. prosince, když Japonci byli před branami Manily, byli jsme povoláni a jeli jsme na Bataan – jižní cíp ostrova Luzon... Tam se stáhlo USA vojsko před obrovskými přesilami Japonců... Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců… V mojí skupině byli samí baťovci – Antonín Volný, bývalý tajemník čsl. velvyslanectví v Tokiu…, Jar. Hrdina, spolupracovník fy. Gerbec a Hrdina v Manile, J. Vařák, strojník z naší továrny, Karel Dančák, vedoucí spodkového oddělení a já.“

Všech 14 Čechů padlo do japonského zajetí, z nichž 7 se nedočkalo konce války. První z Čechů zemřel již 25. května 1942. Šlo o Pavla Fuchse, jenž nepřežil pobyt v japonském zajateckém táboře na Filipínách Camp O'Donnell, konečné stanici Bataanského pochodu smrti. Fred Lenk nepřežil spojenecké bombardování japonské lodi Ōryoku Maru ve filipínském přístavu Subic Bay 15. prosince 1944, když byl převážen spolu s dalšími zajatci do Japonska na nucené práce prostřednictvím tzv. hell ships. Další Češi, Jan Bžoch (nar. 27. 3. 1909), Jaroslav Hrdina (nar. 19. 7. 1905), Josef Vařák (nar. 9. 5. 1917) a Antonín Volný (nar. 9. 1. 1896) měli při zmíněném bombardování štěstí, zahynuli ovšem zanedlouho poté při leteckém útoku na japonskou loď Enoura Maru v přístavu Takao Harbor na Taiwanu 9. ledna 1945. Poslední, Leo Hermann, zemřel 2. května 1945 v zajateckém táboře Fukuoka Camp poblíž Nagasaki.

Hrdinství zmíněných sedmi Čechů, kteří nepřežili japonské zajetí, připomíná na Filipínách pomník umístěný v Národní svatyni Capas v Barangay Aranguren (Capas National Shrine, Camp O´Donnell) (číslo válečného hrobu: PHL-33444). Na americkém vojenském hřbitově ve filipínské Manile ve Fort Bonifacio (Manila American Cemetery and Memorial) jsou pak uloženy ostatky Pavla Fuchse a Leo Hermanna (číslo válečného hrobu: PHL-57666). Památka Jana Bžocha je připomenuta také na pomníku v obci Orlík nad Vltavou (číslo válečného hrobu: CZE3108-10472). Na pamětní desce vlastenců a osvoboditelů v Příboru je připomenut Antonín Volný (číslo válečného hrobu: CZE8112-27152).

MEDAILONKY SEDMI ČESKÝCH DOBROVOLNÍKŮ, KTEŘÍ NEPŘEŽILI VÁLKU V TICHOMOŘÍ

Bžoch Jan, Ing. 
(27. 3. 1909, Český Šternberk – 9. 1. 1945, Takao Harbor, Taiwan)

Ing. Jan Bžoch (též John V. Bzoch) byl zakladatelem české obchodní diplomacie na Filipínách. Po přepadení své vlasti se stal dobrovolníkem v americké armádě a účastníkem Bataanského pochodu smrti v dubnu 1942. Posmrtně byl vyznamenán za hrdinství americkou Medal of Freedom a filipínskými medailemi za obranu a za osvobození.

Jan Bžoch se narodil 27. března 1909 v Českém Šternberku jako nejmladší ze tří dětí. Většinu života však prožil v Orlíku, kde jeho otec vlastnil mlýn. Znalost provozu a fungování mlýna i vodních pump se mu hodila později při válečných operacích na Filipínách, kde se mu podařilo zajistit mlýny pro obléhané americké jednotky. Po smrti jeho otce byl mlýn prodán.

Jan Bžoch vystudoval ČVUT v Praze, kde promoval v roce 1931. Na žádost podnikatele a honorárního konzula Československa Leo Schnurmachera odcestoval v roce 1936 na Filipíny. Schnurmacher tehdy požádal svého přítele prof. Josef Schneidera, aby mu pomohl získat někoho na výkon konzulární agendy na jím vedeném honorárním konzulátě. Schneider tehdy doporučil právě Jana Bžocha.

Na Filipínách se pak Jan Bžoch věnoval podnikání, pracoval pro firmu Leo Schnurmacher Inc a byl i představitelem Exportního ústavu československého na Filipínách, někdejší obdoby současné Agentury Czech Trade. Zároveň byl členem a pokladníkem menšího československého krajanského sdružení. V roce 1939 vydal Jan Bžoch v Orientálním ústavu knihu: Filipíny. Studie o současných hospodářských poměrech se zeměpisným a dějepisným přehledem dr. K. Haltmara. Praha.

Po okupaci Čech a Moravy Němci se Jan Bžoch dobrovolně přihlásil do služeb americké armády a jako cizinec se tak v prosinci roku 1941 stal civilním zaměstnancem americké armády USAFFE. Za akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu, obdržel v roce 1945 posmrtně americkou Medal of Freedom. Cílem výpadu bylo v Japonci ostřelované "zemi nikoho" získat dva rýžové mlýny.   V dopise ze dne 9. 1. 1946 generálporučíkovi E. B. Gregorymu ve Washingtonu píše plukovník M. A. Quinn o statečnosti Čechoslováků v bojích o Filipíny. Zmiňuje jejich neohroženost a odhodlané plnění úkolů v bojích, kdy byli 36 hodin pod nepřátelskou palbou. Zmiňuje ve svém dopise přímo těchto sedm Čechoslováků, kteří se v bojích vyznamenali: Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Leo Hermann, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Otto Hirsch a Arnošt Morávek. "Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem láhev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví," napsal Quinn dceři jednoho z Čechoslováků. Zdroj: Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 - zpráva americké armády.

Po několika měsících bojů se Japoncům dne 9. dubna 1942 vzdalo přibližně 75000 amerických a filipínských vojáků včetně Bžocha. Jan Bžoch byl nucen se zúčastnit nechvalně proslulého desetidenního Bataanského pochodu smrti v dubnu 1942 jako jeden z šesti Čechů (Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Hans Lenk, Norbert Schmelkes). Poté byl uvězněn v Cabanatuan Camp 1, kde pracoval s americkými inženýry na projektu přivádějícím vodu do tábora.

Hellships
Na konci války Japonci transportovali fyzicky schopné zajatce na nucené práce do Japonska prostřednictvím tzv. hell ships. Toto pojmenování odkazuje na útrapy a pobyt bez stravy a pití, jež museli váleční zajatci během plavby snášet. Organizátoři těchto ďábelských lodních konvojů byli po válce popraveni.

Posledních 5 Čechů (F. Lenk, J. Bžoch, J. Hrdina, J. Vařák a A. Volný) vězněných v Cabanatuan spolu s celkem 1619 vězni měli být 14. prosince 1944 odvezeni lodí Oryoku Maru. Ta však byla ve filipínském přístavu Subic Bay bombardována, přičemž zahynul Čech Fred Lenk, ale další čtyři přežili spolu s přibližně 1333 vězni. Zpočátku byli drženi na malém tenisovém hřišti dva dny bez jídla a léků, následně jim bylo povoleno 5 lžic rýže denně a omezený příděl vody z kohoutku na hřišti v tropických vedrech bez dostatečného stínu. Dne 21. prosince 1944 byli vězni naloženi na nákladní vozy do San Fernando, Pampanga a vlaky do San Fernando, La Union. Zde byli naloděni na tzv. hellships, lodě směřující do tajwanského přístavu Takao. Většina z vězňů byla umístěna na loď Enoura Maru, čtyři Češi skončili na menší lodi Brazil Maru spolu s řadou nemocných japonských vojáků na horní palubě. Ti obdrželi jídlo a pití, ale Češi a Američané byli během plavby v podstatě ignorováni. Loď nebyla cestou bombardována. Vězni obdrželi první jídlo až 1. ledna 1945 - pět sucharů a trochu rýže. Dne 6. ledna 1945 byli přemístěni na přední část lodi Enoura Maru, která byla 9. ledna 1945 bombardována americkými bombardéry. Více než 300 vězňů včetně 4 Čechů zde zahynulo. Z celkem 1619 vězňů, kteří se nalodili z vězení Cabanatuan, se jich méně než 550 dožilo Japonska a méně než 300 žilo na konci dubna 1945, kdy byla část vězňů převezena do Koreji a do Manchurie.

Ostatky Jana Bžocha s největší pravděpodobností leží v některém z dvaceti hromadných hrobů více než 300 obětí bombardování Enoura Maru na vojenském hřbitově na Havaji. Původně byly uloženy v masovém hrobě nedaleko Kaohsiungu na Tchaj-wanu. Po válce byly ostatky převezeny do centra v Šanghaji a následně na Havaj.

Jan Bžoch byl v roce 1945 posmrtně vyznamenán za hrdinství americkou Medal of Freedom, nejvyšším civilním vyznamenáním USA a v roce 2004 i filipínskými medailemi za obranu a za osvobození.

Takto zdůvodnily americké noviny udělení Medaile svobody Janu Bžochovi:
„Posmrtná medaile pro Čecha, který pomáhal USA ve druhé světové válce. Před více než 63 lety Jan Bžoch nedbal na nepřízeň osudu, vlastní zájmy a lidskou přirozenost, aby udělal to, co považoval za správné. Americká armáda konečně mohla plně ocenit to, co Bžoch udělal, když bojoval po boku amerických sil ve druhé světové válce. Bžoch a šest dalších československých občanů, kteří se v roce 1941, když žili na Filipínách, připojili k americkým jednotkám, aby se pokusili zadržet nadcházející japonskou invazi. Bžoch a jeho krajané tak učinili navzdory ujišťování, že je jen otázkou času, kdy americké síly invazi Japonců podlehnou, a navzdory možnosti, že budou legálně zastřeleni jako špioni. Bžoch a jeho krajané nejenže sloužili během více než tříměsíčních bojů, ale zřejmě také dělali vše, co bylo v jejich silách, aby Japonce zadrželi. Podle Quinna strávili Bžoch a ostatní Čechoslováci v jednu chvíli více než 36 hodin vystaveni nepřátelské palbě, zatímco rozebírali mlýn na rýži, aby ho odvezli americkým jednotkám, které zoufale potřebovaly potraviny. Nakonec se americké jednotky vzdaly a Bžoch byl zajat. Zemřel 9. ledna 1945, když byla neoznačená vězeňská loď, na které se nacházel, bombardována a potopena na cestě do Japonska. Dne 6. července 1945 byla českému dobrovolníkovi udělena Medaile svobody, jeho rodina o tom však až do loňského léta nic nevěděla.“ (Zdroj citace: mercurynews.com 12 Jun 05).

Fuchs Pavel (Paul), Dr. 
(3. 4. 1902 – 25. 5. 1942, Camp O´Donnell, Filipíny)

Zemřel 25. května 1942 na následky úplavice v japonském zajateckém táboře na Filipínách Camp O'Donnell, konečné stanici po Bataanském pochodu smrti z dubna 1942, ve kterém zemřelo přes 20 tisíc zajatců. Vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskými medailemi za obranu a za osvobození.

Hermann Leo 
(? – 2. 5. 1945, Fukuoka Camp, Japonsko)

Vězněn v japonském zajateckém táboře Cabanatuan Camp, poté v táboře Fukuoka Camp poblíž Nagasaki, kde po útrapách onemocněl a zemřel 2. května 1945. Vyznamenán americkou Medal of Freedom a filipínskými medailemi za obranu a za osvobození.

Hrdina Jaroslav 
(19. 7. 1905 – 9. 1. 1945, Takao Harbor, Taiwan)

S ohledem na okupaci Čech a Moravy byla firma v Manile v době války přejmenována na Gerbec & Hrdina po dvou svých vedoucích pracovnících. Zatímco Ludvík Gerbec patřil k vyššímu managementu firmy, Jaroslav Hrdina byl do Manily původně vyslán jako vedoucí prodejny. Po přepadení své vlasti se stal dobrovolníkem v americké armádě USAFFE.

Jaroslav Hrdina se narodil 19. července 1905. Dne 30. listopadu 1931 nastoupil ke zlínské firmě Baťa jako rajonista (řídící pracovník kontrolorů prodejen). Firma ho následně vyslala zakládat nový podnik na Filipínách, kam odcestoval dne 27. září 1938. V Manile měl pracovat jako vedoucí prodejny společnosti, která se v době války byla nucena zaregistrovat pod jménem Gerbec & Hrdina (G&H Shoes).

Přestože Jaroslav Hrdina mohl zůstat v Manile a jako další občané protektorátu se vyhnout internaci, nastoupil koncem roku 1941 dobrovolně do služeb americké armády USAFFE. Skupina nejdříve působila na poloostrově Bataan. Ze vzpomínek Karla Astera vyplývá, že v dubnu 1942, po kapitulaci vojsk na pevnině za dramatických okolností uprchli spolu s Hrdinou, Vařákem a Dančákem. Společně se pod palbou přeplavili do pevnosti na ostrov Corregidor, kde pokračovali v akcích s Američany. Zde také dne 5. května 1942 po porážce americké armády nakonec padli do japonského zajetí.

Japonské zajetí
Zajatí Češi byli spolu s Američany a Filipínci přepraveni do Manily, zúčastnili se i japonského "Vítězného pochodu" Manilou a pak byli dopraveni do tábora Cabanatuan. V říjnu 1942 zde bylo z původních 14 celkem 12 Čechů. Pavel Fuchs předtím zahynul během Bataanského pochodu smrti. Druhému z nich, Norbertu Schmelkesovi, se z pochodu podařilo uprchnout, a později pokračoval v partyzánském boji. V lednu 1943 s Asterem v táboře pracovali Vařák, Hrdina a Hirsch – „mimo to Gerbec, který zůstal v Manile a jako ostatní Češi v Manile, nebyl internován, nám posílali různými tajnými cestami peníze“.

Hellships
Koncem války bylo rozhodnuto o převozu zdravějších vězňů na nucené práce do Japonska na tzv. hell ships, v otřesných podmínkách na japonských transportních lodích. Jeho loď Oryoku Maru byla bombardována Američany, toto první bombardování však Jaroslav Hrdina přežil. Zahynul až krátce poté na japonské lodi Enoura Maru v tchajwanském přístavu Takao dne 9. ledna 1945 spolu s dalšími více než 300 vězni včetně celkem 4 Čechů. Na japonském seznamu mrtvých figurují jako Bzoch, Hrdina, Varak a Volney.

Ostatky obětí byly původně uloženy v masovém hrobě nedaleko Kaohsiungu na Tchajwanu. Po válce byly ostatky převezeny do centra v Šanghaji a následně na Havaj. Ostatky Jaroslava Hrdiny tak s největší pravděpodobností leží v některém z dvaceti hromadných hrobů více než 300 obětí bombardování Enoura Maru na vojenském hřbitově na Havaji.

Jeho paní se přestěhovala do USA, kde dosud žije jeho dcera Irena, vnučka Tamara a pravnuk McAlister. Jaroslav Hrdina obdržel filipínská vyznamenání za obranu a za osvobození.

Lenk Fred 
(2. 4. 1893 – 15. 12. 1944, Subic Bay, Filipíny)

Hans a jeho bratr Fred Lenkovi pocházeli z židovské rodiny z Karlových Varů, byli vězněni v koncentračním táboře v Dachau, později uprchli na Filipíny, kde oba prošli Bataanským pochodem smrti v dubnu 1942. Fred Lenk se zúčastnil známé akce Čechů do země nikoho, při které zajistili pro americké jednotky životně nutný mlýn. Za tuto akci byl posmrtně vyznamenán americkou Medal of Freedom a po válce i filipínskou medailí za obranu a medailí za osvobození.

Po napadení Filipín Japonci se Fred Lenk dobrovolně přihlásil do služeb americké armády a jako cizinec se tak v prosinci roku 1941 stal civilním zaměstnancem americké armády USAFFE (US Army Forces in the Far East = americká dálněvýchodní armáda). Za akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu, obdržel posmrtně americkou Medal of Freedom. Cílem výpadu bylo v Japonci ostřelované "zemi nikoho" získat dva rýžové mlýny.  V dopise ze dne 9. 1. 1946 generálporučíkovi E. B. Gregorymu ve Washingtonu píše plukovník M. A. Quinn o statečnosti Čechoslováků v bojích o Filipíny. Zmiňuje jejich neohroženost a odhodlané plnění úkolů v bojích, kdy byli 36 hodin pod nepřátelskou palbou. Zmiňuje ve svém dopise přímo těchto sedm Čechoslováků, kteří se v bojích vyznamenali: Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Leo Hermann, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Otto Hirsch a Arnošt Morávek. "Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem lahev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví," napsal Quinn dceři jednoho z Čechoslováků. Zdroj: Report of operations quartermaster corps, United States Army in the Philippine campaign, 1941-1942 - zpráva americké armády.

Po několika měsících bojů se Japoncům dne 9. dubna 1942 vzdalo přibližně 75 000 amerických a filipínských vojáků včetně bratrů Lenků. Fred Lenk se tak byl nucen zúčastnit nechvalně proslulého Bataanského pochodu smrti. Poté byl uvězněn v Cabanatuan Camp 1.

Hellships
Na konci války Japonci transportovali fyzicky schopné zajatce na nucené práce do Japonska prostřednictvím tzv. hell ships. Toto pojmenování vychází z útrap a pobytu bez stravy a pití, jež zde váleční zajatci museli snášet. Organizátoři hellship byli po válce popraveni. Posledních pět Čechů (F. Lenk, J. Bžoch, J. Hrdina, J. Vařák a A. Volný) vězněných v Cabanatuan spolu s celkem 1619 vězni měli být 14. prosince 1944 odvezeni lodí Oryoku Maru. Ta však byla ve filipínském přístavu Subic Bay dne 15. prosince 1944 bombardována, přičemž Fred Lenk zahynul. Další čtyři Češi spolu s přibližně 1333 vězni prozatím přežili.

Vařák Josef 
(9. 5. 1917, Štípa, okres Zlín – 9. 1. 1945, Takao Harbor, Taiwan)

Josef Vařák se narodil v obci Štípa u Zlína 9. května 1917. Pracoval u firmy Baťa od 4. srpna 1936 jako strojník. Od srpna 1938 pracoval v pobočce firmy Baťa na Filipínách, kde se také dobrovolně přihlásil do americké armády, přes varování, že v případě zajetí může být zastřelen jako zrádce. Nositel filipínských vyznamenání za obranu a za osvobození.

Dne 1. srpna 1938 odcestoval do nově zakládané továrny Baťa Belcamp v USA, kde pracoval jako údržbář a instruktor. Později byl vyslán zakládat novou pobočku firmy na Filipínách. Mezi pracovníky společnosti v Manile pracovala jako instruktorka i jeho budoucí žena Josefa Zapletalová, se kterou se jim během Vařákova věznění narodila dcera Hana.

Po přepadení Československa Němci se Josef Vařák spolu s dalšími Čechy dobrovolně přihlásil do služeb americké armády. Situaci té doby popisuje v obsáhlém dopise z 10. listopadu 1945 Karel Aster:

„Když vypukla válka s Japonskem v roce 1941 všichni Češi jsme se dobrovolně přihlásili a 30. prosince, když Japonci byli před branami Manily, byli jsme povoláni a jeli jsme na Bataan – jižní cíp ostrova Luzon... Tam se stáhlo USA vojsko před obrovskými přesilami Japonců... Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců… V mojí skupině byli samí baťovci – A. Volný, bývalý tajemník čsl. velvyslanectví v Tokiu…, Jar. Hrdina, spolupracovník fy. Gerbec a Hrdina v Manile, J. Vařák, strojník z naší továrny, Karel Dančák, vedoucí spodkového oddělení a já.“ Aster pokračuje, že v dubnu 1942 se spolu s Hrdinou, Vařákem a Dančákem dostali na ostrov Corregidor. Únik z Bataanu na ostrov Corregidor byl možný právě díky Josefu Vařákovi, který na pobřeží dokázal zprovoznit rozbitou loď a pod japonskou palbou uniknout na ostrov. Zde však dne 5. května 1942 po porážce Američanů padli do japonského zajetí. Byli přepraveni do Manily a pak do tábora Cabanatuan 1. V říjnu 1942 zde bylo ještě dvanáct Čechů (předtím zemřel Pavel Fuchs a druhému - Norbertu Schmelkesovi, se podařilo uniknout).

Hellships
Na konci války Japonci transportovali fyzicky schopné zajatce na nucené práce do Japonska prostřednictvím tzv. hell ships. Tento název odkazuje na útrapy a pobyt bez stravy a pití, jež zde váleční zajatci museli snášet. Organizátoři hellship byli po válce popraveni.

Posledních 5 Čechů (F. Lenk, J. Bžoch, J. Hrdina, J. Vařák a A. Volný) vězněných v Cabanatuan spolu s celkem 1619 vězni měli být 14. prosince 1944 odvezeni lodí Oryoku Maru. Ta však byla ve filipínském přístavu Subic Bay bombardována, přičemž zahynul Čech Fred Lenk, ale další čtyři přežili spolu s přibližně 1333 vězni. Zpočátku byli drženi na malém tenisovém hřišti dva dny bez jídla a léků, následně jim bylo povoleno 5 lžic rýže denně a omezený příděl vody z kohoutku na hřišti v tropických vedrech bez dostatečného stínu. Dne 21. prosince 1944 byli vězni naloženi na nákladní vozy do San Fernando, Pampanga a vlaky do San Fernando, La Union. Zde byli naloděni na tzv. hellships, lodě směřující do tajwanského přístavu Takao. Většina z vězňů byla umístěna na loď Enoura Maru, čtyři Češi skončili na menší lodi Brazil Maru spolu s řadou nemocných japonských vojáků na horní palubě. Ti obdrželi jídlo a pití, ale Češi a Američané byli během plavby v podstatě ignorováni. Loď nebyla cestou bombardována. Vězni obdrželi první jídlo až 1. ledna 1945, a to 5 sucharů a trochu rýže. Dne 6. ledna 1945 byli přemístěni na přední část lodi Enoura Maru, která byla 9. ledna 1945 bombardována americkými bombardéry. Více než 300 vězňů včetně 4 Čechů zde zahynulo. Z celkem 1619 vězňů, kteří se nalodili z vězení Cabanatuan, se jich méně než 550 dožilo Japonska a méně než 300 žilo na konci dubna 1945, kdy byla část vězňů převezena do Koreji a do Manchurie.

Ostatky Josefa Vařáka s největší pravděpodobností leží v některém z dvaceti hromadných hrobů více než tři sta obětí bombardování Enoura Maru na vojenském hřbitově na Havaji. Původně byly uloženy v masovém hrobě nedaleko Kaohsiungu na Tchaj-wanu. Po válce byly ostatky převezeny do centra v Šanghaji a následně na Havaj. Josef Vařák byl v roce 2004 vyznamenán filipínskými medailemi za obranu a za osvobození.

Volný Antonín 
(9. 1. 1896, Klokočov, okres Nový Jičín – 9. 1. 1945, Takao Harbor, Taiwan)

Diplomat, baťovec a účastník Bataanského pochodu smrti v dubnu 1942. V archivu MZV ČR je uchován mimořádně působivý dopis jednoho z jeho amerických spoluvězňů, z něhož vyplývá, že Volný byl výjimečně silnou osobností. Dokázal účinně pomoci mnoha jiným spoluvězňům snášet brutální podmínky internace, bez ohledu nato, že tím opakovaně riskoval svůj vlastní život.

Antonín Volný (též Anthony nebo Tony G. Volny) se narodil 9. ledna 1896 v Klokočově u Nového Jičína na Moravě. Vystudoval reálné gymnázium v Příboru (1913), pokračoval v pomaturitním studiu na vídeňské obchodní akademii. Půl roku pak pracoval u vídeňské Allgemeine Verkehrsbank, než byl v roce 1914 povolán do rakouské armády a poté do války. Armádu opustil až v roce 1920, kdy přešel jako smluvní úředník do MZV.

Diplomatem
Prakticky celou první republiku sloužil Antonín Volný jako kancelářský úředník MZV, přičemž z pouhého smluvního kancelářského úředníka (tedy nejnižší hodnosti) to dotáhl až na aktuárského tajemníka. Během 20. let prošel službou na konzulátech v Lublani a v Bombaji (a samozřejmě i službou v ústředí). Od roku 1929 působil až do obsazení své vlasti v roce 1939 na čs. vyslanectví v Tokiu. Po okupaci a dramatickém předání čs. vyslanectví v Tokiu Němcům v dubnu 1939 odejel do USA, kde se dal k dispozici druhému odboji. Formálně svůj zaměstnanecký poměr k MZV ČSR nikdy neukončil.

Baťovec
Jelikož v této době pro něj nebylo místo (bylo to ještě před vypuknutím války), nastoupil u firmy Baťa v marylandském Belcampu. Na jaře 1941 pak byl firmou poslán na služební cestu na Dálný východ. Při zpáteční cestě však uvízl na Filipínách a nestihl se už před vypuknutím války na Dálném východě vrátit.

Válka na Filipínách
Antonín Volný se spolu s ostatními Čechy v Manile dal se k dispozici armádě USA, kde jako cizinec mohl být zaměstnán pouze jako civilní zaměstnanec. Z dalších informací vyplývá, že jako znalec japonštiny byl vybrán k práci s americkou vojenskou rozvědkou v Marivelesa k výslechům japonských zajatců. Po kapitulaci Bataanu unikl spolu s dalšími sedmi Čechy (Aster, Dančák, L. Herman, Hirsch, Hrdina, Morávek, Vařák a Volný) lodí na ostrov Corregidor. Dobrodružný útěk a sebevražednou cestu lodí z pevniny okupované Japonci popisuje v jednom ze svých textů Karel Aster. Po pádu ostrova byl společně s ostatními zajat a internován. Prošel pochodem smrti do Camp O'Donnell (Death March to Camp O'Donnell) a poté byl přemístěn do věznice Cabantuan. Dochovalo se svědectví, dle kterého Volný dokázal díky své osobnosti a znalosti japonštiny zachránit životy mnoha spoluvězňů.

Hellships
Na konci války Japonci transportovali fyzicky schopné zajatce na nucené práce do Japonska prostřednictvím tzv. hell ships. Název hell ship pochází z útrap a pobytu bez stravy a pití, které zde váleční zajatci museli snášet. Organizátoři hellship byli po válce popraveni.

Posledních 5 Čechů, vězněných v Cabanatuanu spolu s celkem 1619 vězni, mělo být 14. prosince 1944 odvezeno lodí Oryoku Maru. Ta však byla ve filipínském přístavu Subic Bay bombardována (zahynul přitom Čech Fred Lenk), ale další čtyři přežili (Bžoch, Hrdina, Vařák a Volný) spolu s přibližně 1333 vězni. Antonín Volný se zde snažil pro své spoluvězně získat jídlo (vězni zde umírali v obrovských počtech), byl však japonskou stráží postřelen do ruky a ramene. Vězni zde byli zpočátku drženi na malém tenisovém hřišti dva dny bez jídla a léků, následně jim bylo povoleno 5 lžic rýže denně a omezený příděl vody z kohoutku na hřišti tennis court v tropických vedrech bez dostatečného stínu. Dne 21. prosince 1944 byli vězni naloženi na nákladní vozy do San Fernando, Pampanga a vlaky do San Fernando, La Union. Většina z vězňů byla umístěna na loď Enoura Maru, čtyři Češi skončili na menší lodi Brazil Maru spolu s řadou nemocných japonských vojáků na horní palubě. Ti obdrželi jídlo a pití, ale Češi a Američané byli během plavby v podstatě ignorováni. Loď nebyla cestou bombardována. Vězni obdrželi první jídlo až 1. ledna 1945, a to 5 sucharů a trochu rýže. Dne 6. ledna 1945 byli přemístěni na přední část lodi Enoura Maru, která byla 9. ledna 1945 bombardována americkými bombardéry. Více než 300 vězňů včetně 4 Čechů zde zahynulo.

Antonín Volný tak zahynul dne 9. ledna 1945, tj. v den svých 49. narozenin. Z celkem 1619 vězňů, kteří se nalodili z vězení Cabanatuan, se jich méně než 550 dožilo přistání v Japonsku a méně než 300 žilo na konci dubna 1945, kdy byla část vězňů převezena do Koreje a do Manchurie. Ostatky Antonína Volného s největší pravděpodobností leží v některém z dvaceti hromadných hrobů více než tři sta obětí bombardování Enoura Maru na vojenském hřbitově na Havaji. Původně byly uloženy v masovém hrobě nedaleko Kaohsiungu na Tchajwanu. Po válce byly ostatky převezeny do centra v Šanghaji a následně na Havaj.

MEDAILONKY SEDMI PŘEŽIVŠÍCH ČESKÝCH DOBROVOLNÍKŮ Z FILIPÍN

Aster Karel 
(15. 5. 1920 – 13. 8. 2017)

Baťovec, nákupce a obchodvedoucí firmy Baťa se narodil 15. května 1920 v Šumperku na Moravě. V roce 1922 se jeho rodina odstěhovala na Mělník, kde vyrostl a chodil do školy až do čtvrté třídy reálného gymnázia. Poté studoval rok angličtinu v Anglickém ústavu v Praze. Od roku 1935 pracoval u firmy Baťa. V roce 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy okupován nacistickým Německem, byl pracovně v USA, odkud byl v únoru 1941 vyslána na Filipíny, aby tam pomohl založit továrnu a síť prodejen. Den po japonském bombardování Pearl Harboru (7. 12. 1941) byly napadeny i Filipíny (8. 12. 1941) a Aster nabídl jako dobrovolník spolu s dalšími 13 Čechoslováky své služby americké armádě.

Po několika měsících bojů se Japoncům vzdali obklíčené americké a filipínské jednotky 9. dubna 1942. Část Čechů včetně Astera se však odmítla vzdát a z obklíčení uprchla. Na pobřeží se jim podařilo zprovoznit rozbitou loď a pod japonským ostřelováním odpluli v dubnu 1942 na ostrov Corregidor, aby zde pokračovali v podpoře Američanů a Filipínců. Zde padli do japonského zajetí v květnu 1942.

Karel Aster byl, spolu s ostatními Čechoslováky, přepraven do Manily a poté do tábora Cabanatuan. V říjnu 1942 zde Japonci věznili 12 Čechů. V lednu 1943 pracovali v tomto táboře s Asterem ještě Vařák, Hrdina a Hirš. V srpnu 1943 byl Aster spolu s Leo Hermannem a Otto Hiršem přemístěn na stavbu letiště do Las Pinas u Manily. Odtud byl počátkem října 1944 odvezen spolu s asi 2000 zajatci lodí (plavba trvala 39 dní) do tábora Shirakawa na Tchaj-wan. Většina Čechů na lodích zahynula. Koncem ledna 1945 byl Aster spolu s Hirschem a Hermanem převezen lodí Brazil Maru na japonský ostrov Kjúšú na práci v uhelných dolech. Zatímco Leo Hermann útrapy v dolech nepřežil, Hirsch s Asterem se zde 22. srpna 1945 dočkali osvobození. Karel Aster odešel po válce odešel do USA. Dožil na Floridě 13. srpna 2017.

Dančák Karel 
(6. 5. 1920 – ?).

Narodil se 6. května 1920. U firmy Baťa působil od 1. srpna 1934 jako dělník a obuvník. Dne 22. srpna 1937 odcestoval do nově zakládané pobočky firmy Baťa v Belcamp v USA. Odtud byl v roce 1940 vyslán na Filipíny, kde se při přepadení své vlasti Německem dobrovolně přihlásil do americké armády. Koncem roku 1941 přešel jako civilista do služeb amerického ministerstva obrany. Po kapitulaci spojeneckých armád na Filipínách byl vězněn v táboře Cabanatuan, poté ve vězení Bilibid. Z vězení Bilibid byl spolu s dalšími Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) vysvobozen v roce 1945. Po válce se přestěhoval do USA, kde pracoval ve firmě Baťa v Belcamp. Zemřel v USA.

Hermann Bedřich (Fred Hermann / Herman) 
– baťovec.

Patřil ke skupině Čechů, kteří zajišťovali potraviny pro hladomorem postižené americké a filipínské vojenské jednotky. Cílem Čechů bylo vtrhnout do Japonskem kontrolované oblasti „země nikoho“ a získat dva mlýny na rýži. V dopise z roku 1946 píše 1st Gen. EB Gregory ve Washingtonu plukovníku Quinnovi MA Čechoslovákům o statečnosti v bitvě o Filipíny. Zmiňuje jejich nebojácnost a odhodlání v boji, kdy byli 36 hodin pod nepřátelskou palbou. Ve svém dopise se konkrétně zmínil o sedmi Čechoslovácích, včetně Hermanna Bedřicha, kteří se proslavili v bojích. Spolu s dalšími třemi Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) byl vysvobozen v roce 1945 z vězení Bilibid. Vyznamenán americkou Medal of Freedom. Po válce emigroval do USA, kde později zahynul při letecké nehodě.

Hirsch Otto

Účastnil se akce na získání potravin pro americké a filipínské vojáky, za což po válce obdržel americké vyznamenání Medal of Freedom. Vězněn v japonském táboře Fukuoka Camp. Po válce se přestěhoval do USA (Kalifornie), kde dožil.

Lenk Hans 

Pocházel z židovské rodiny z Karlových Varů, kde se věnoval prosperujícímu zahraničnímu obchodu. Na počátku války byl s bratrem Fredem Lenkem uvězněn v koncentračním táboře v Dachau. Podařilo se jim uprchnout, a to až na Filipíny. Zde vstoupili do služeb americké armády USAFFE (US Army Forces in the Far East = Americká dálněvýchodní armáda). Po kapitulaci amerických jednotek na Filipínách byli zajati a prošli Bataanským pochodem smrti v dubnu 1942. Hans Lenk se po útrapách nakazil tuberkulózou. Jeho bratr Fred byl jako zdravější transportován na práce do japonských dolů a zahynul při bombardování jedné z transportních lodí. Hans Lenk byl vysvobozen spolu s dalšími Čechy (Dančák, Hermann, Lenk, Morávek) v roce 1945 z vězení Bilibid. USA mu po značných potížích umožnily imigrovat, přičemž jeho případ byl řešen samostatným zákonem v roce 1951.

Morávek Arnošt (Ernest Moravek) 
– obchodník s kávou a vedoucí krajanského sdružení na Filipínách.

Žil na Filipínách. Po přepadení Čech a Moravy Němci se dobrovolně přihlásil do služeb americké armády. Jako civilista se v roce 1941 stal zaměstnancem ministerstva obrany USA. Za akci, která zajistila potraviny pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu, obdržel americkou Medal of Freedom, nejvyšší vyznamenání udělované civilistovi. Cílem výpadu bylo v Japonci ostřelované „zemi nikoho“ získat dva rýžové mlýny. Po kapitulaci amerických vojsk byl uvězněn ve vězení Bilibid a pro špatný zdravotní stav (stejně jako Bedřich Hermann, Hans Lenk, Karel Dančák) nebyl později ani transportován do Japonska. Arnošt Morávek zajetí přežil ve zuboženém stavu, při osvobození v roce 1945 vážil již jen 50 kilogramů.

Na konci války se Arnošt Morávek, jako jediný z českých válečných dobrovolníků na Filipínách, vrátil do Československa, kde náhle zemřel několik let po válce.

Schmelkes Norbert 
(4. 2. 1906 – 11. 12. 1971)

Zástupce československého konzula na Filipínách a obchodník. Narodil se v Praze 4. února 1906 do české rodiny. V Praze vystudoval německou reálku, dále pokračoval ve studiích v Paříži a Ženevě. Obchodní praxi provozoval v Miláně, Hamburku a Johannesburgu. Od května 1932 žil na Filipínách. Po celou dobu zde zůstal věrný firmě tchána svého bratra Leo Schurnmachera (Leo Schurnmacher Inc.), jenž současně působil jako honorární konzul ČSR. Schmelkes se stal jeho zástupcem, od října 1940 oficiálně jako úřadující správce Honorárního konzulátu ČSR Manila v zemi, která tehdy byla ještě pod správou USA.

Po napadení Pearl Harboru Japonci 8. prosince 1941 se Schmelkes přihlásil, spolu s dalšími Čechy, jako dobrovolník do služeb americké armády. Češi byli jako cizinci původně zaměstnáni u Department of War jako civilní zaměstnanci. Po kapitulaci amerických vojsk byl zajat a účastnil se nechvalně známého Baatanského pochodu smrti v dubnu 1942. Zhubnul o 40 kg, trpěl malárií a měl tedy velké štěstí, když se mu podařilo uprchnout na pevninu za japonské linie. Po většinu roku 1942 žil jako civilista v Manile a spolupracoval s odbojem, zatímco se mu Češi, kteří zůstali ve městě, snažili zajistit bezpečné osobní dokumenty. Získal krátkovlnné rádio, tiskl a distribuoval letáky o válečném dění. Když po něm začaly pátrat japonské orgány, uprchl z Manily, aby se nakonec přidal ke guerillové skupině na ostrově Mindanao. V době války vstoupil do americké armády, kde postupně získal hodnost podplukovníka (Lieutenant Colonel).

Po válce obdržel za své zásluhy americké občanství. Po propuštění z armády se přestěhoval za ženou a dcerou do Mexika, kde pracoval jako ředitel v dovozní a vývozní společnosti Getz de Mexico. Mimo to byl velmi aktivní v americké veteránské organizaci American Legion a byl zvolen i do jejího vedení jako National Vice Commander. Zemřel 11. prosince 1971 v Mexico City. Jeho dobrodružstvím se věnuje kapitola „Schmelkes, the Czech“ v knize Edny Binkowski: Code Name: High Pockets.

Summary:
Before World War II, several dozen Czechoslovaks lived in the Philippines, then under U.S. control. They were mainly employees of the Baťa company, members of the local Czechoslovak consulate, and expatriate organizations. Some were refugees from Nazi-occupied Czechoslovakia, while others represented Czechoslovakia’s first trade mission in the Philippines. In response to the Nazi occupation, 14 Czechoslovaks voluntarily enlisted in the U.S. Army, the only foreign group to do so. Half of them lost their lives in the war, and their bravery is still honored in the Philippines.

On December 7, 1941, Japan attacked Pearl Harbor and soon after invaded the Philippines. Despite their numerical advantage, U.S. and Filipino defenders were undertrained and poorly equipped. The Japanese quickly gained air superiority and launched landings on Luzon and Mindanao, advancing toward Manila. American and Filipino forces retreated to Bataan and Corregidor, resisting until April and May 1942. The infamous Bataan Death March followed, claiming over 8,000 lives.

The 14 Czech volunteers maintained jungle supply routes under constant bombardment. All were captured, and seven perished in captivity. They are commemorated at the Capas National Shrine, the Manila American Cemetery, and memorials in the Czech Republic. Their sacrifice remains a testament to their commitment to freedom.