Bitva u Starého Smolivce

Bitva u Starého Smolivce

První období třicetileté války (1618–1648), mocenského válečného konfliktu s celoevropským dosahem, se nazývá válka česká (1618–1620). Podnětem k jejímu vypuknutí byla pražská defenestrace 23. května 1618, která se stala signálem českých protestanských stavů k otevřenému střetu s habsburskou vládou a jejími absolutistickými a rekatolizačními tendencemi.  V nastalém boji šlo o to, zda se zastaralá stavovská monarchie promění v modernější monarchii absolutistickou, nebo snad v oligarchickou republiku polského typu. Přeměna v oligarchickou republiku nizozemského typu či dokonce v parlamentní monarchii nepřicházela vzhledem k ekonomickému a kulturnímu zaostávání českých zemí v úvahu. Vrcholem protihabsburského vystoupení se stala volba Friedricha V. Falckého českým králem 26. srpna 1619.

Obě strany konfliktu – vzbouření čeští stavové i císařský dvůr ve Vídni – začaly verbovat vojáky a shánět spojence. Zatímco císař Matyáš nemusel pochybovat o podpoře svých příbuzných, kteří vládli ve Španělsku a v části Nizozemí, stavové významnější podporu nezískali. Počátek stavovského povstání však pro české vzbouřence vypadal poměrně nadějně: brzy se k nim připojilo Slezsko a Lužice a podporu vyjádřily i některé další evropské státy. Jeden z velitelů stavovských vojsk, Jindřich Matyáš Thurn, zaznamenal několik válečných úspěchů, a dokonce dvakrát oblehl Vídeň. Brzy ale začaly docházet peníze a zahraniční podpora nebyla tak velká, jak se očekávalo.

Rozhodující obrat ve válce nastal poté, co se novému císaři Ferdinandovi II. Štýrskému, Matyášovu nástupci, podařilo získat spojenectví Maxmiliána I. Bavorského. Toto upevnění Katolické ligy umožnilo vrhnout veškeré síly proti Čechám, kam spojená císařsko-ligistická vojska Maxmiliána I. Bavorského a Karla Bonaventury Buquoye o síle asi 28 000 mužů vpadla 20. září 1620 u Nových Hradů a postupovala přes České Budějovice směrem na Písek Tento vpád donutil české stavovské vojsko čítající na 20 000 mužů pod vedením Kristiána staršího z Anhaltu přesunout se z jižní Moravy přes Jindřichův Hradec na Tábor. Dne 29. září 1620 dorazili do Milevska, zatímco císařsko-ligistické vojsko dobylo téhož dne Písek, kde vyvraždili všechny muže, které dopadli.

Dobytí Písku otevřelo císařsko-ligistickému vojsku cestu na Prahu. Maxmilián I. Bavorský chtěl ovšem ovládnout zbytek jižních Čech a pojistit si spojení s Bavorskem. I proto se rozhodl získat Plzeň hájenou Petrem Arnoštem Mansfeldem ve službách českých stavů. Během postupu na Plzeň táhl Maxmilián I. Bavorský přes Strakonice, Horažďovice a Zelenou Horu, zatímco Buquoy postupoval přes Blatnou a Lnáře, kam dorazil 4. října 1620. Téhož dne, tj. 4. října, stál Anhalt se svým vojskem v nedalekých Bělčicích, kde se rozhodl napadnout slabší Buquoyovo vojsko. Dne 5. října 1620 večer, kdy císařští byli v ležení poblíž Starého Smolivce, dostal v noci Buquoy od svých zvědů zprávu, že se Anhalt blíží. Ihned vyslal rychlého jezdce ke svému spojenci na Zelenou Horu s žádostí o pomoc. Vydal také rozkaz ráno co nejčasněji opustit tábor a táhnout přes Dožice vstříc Maxmiliánovi.

Brzy ráno 6. října 1620 zaútočil Anhalt na tábor protivníka. Jeho plán potřít slabšího nepřítele však selhal, neboť zastihl už jen zadní voj císařských. Velká početní převaha stavovských sice umožnila nebezpečně sevřít ustupující oddíly, jejichž povozy uvízly na úvozové cestě západního svahu návrší Vražda, ale úzký brod přes potok a navazující cesta směrem k dnešní kapličce sv. Anny se rychle ucpaly. Vozy mohly projíždět jen jeden za druhým a každý nepojízdný povoz představoval vážnou překážku. V samotném boji se stavovským podařilo zneškodnit pouze asi 200 nepřátel; počet raněných není znám. V ústním podání se však traduje, že v dnes již zaniklém rybníce pod Vraždou tehdy voda zčervenala od krve raněných, kteří si zde ošetřovali svá zranění.

Stavovské vojsko poté protivníka nepronásledovalo, zatímco císařsko-ligistická armáda nerušeně odtáhla k Plzni, která byla velmi dobře hájena. Následně se vydala směrem k Praze. Po krátkém střetnutí u Rokycan vyvrcholilo české stavovské povstání porážkou v osudné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Na místě boje u Starého Smolivce stojí od září 2011 pomník připomínající padlé. Vznikl zásluhou Karla Kabátníka, který jej vlastnoručně vytesal a postavil za pomoci dalších nadšenců. Pomník však není zapsán v Centrální evidenci válečných hrobů (CEVH). Dle zákona o válečných hrobech a pietních místech č. 122/2004 naplňuje pomník u Starého Smolivce svým charakterem náležitosti pietního místa. Aby se však stal i de jure pietním místem, musel by jeho vlastník podat písemnou žádost o zápis.

Jiří Řezníček

Summary

The first stage of the Thirty Years’ War (1618–1620), known as the Bohemian Revolt, was sparked by the famous Prague Defenestration, when Czech nobles rebelled against Habsburg rule. At first, the uprising seemed promising: allies joined in, and the rebel army even threatened Vienna. But money ran short, and hoped-for foreign support never fully arrived. Emperor Ferdinand II soon secured the powerful backing of Bavaria, turning the tide. After fierce clashes, including near Starý Smolivec, the Catholic League’s army pushed toward Prague. The revolt ended in disaster for the Czechs with their crushing defeat at the Battle of White Mountain on November 8, 1620. Today, a monument in Starý Smolivec still recalls the dramatic events of that autumn.