Bitva na Vítkově 1420

Bitva na Vítkově 1420

Dne 1 března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris Domini, vydanou ve Florencii, veřejně vyhlásil křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sněm. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a již koncem dubna jeho armáda, formující se ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království.

Tomuto krajnímu řešení ze strany Zikmunda, který toužil po svatováclavské koruně, předcházela jednání, z nichž nejvýznamnější se odehrálo v prosinci 1419 na zemském sněmu v Brně, kde jej moravská šlechta – jak katolická, tak kališnická přijala za svého pána. Část kališnické šlechty, a především husitská Praha nabízely královskou korunu pod podmínkou, že Zikmund povolí v zemi přijímání pod obojí. Toto zpochybnění svých nároků považoval Zikmund za urážku a odmítl další vzájemná jednání. Doufal, že hrozba ozbrojené intervence přiměje vzpurné „kacíře“, zejména pražská města, k poslušnosti ještě před zahájením vlastních vojenských operací.

Zikmund tedy zatím s poměrně malým vojskem koncem dubna opustil Slezsko a přes Kladsko zamířil do Čech. Dne 3. května bez odporu vstoupil do Hradce Králové, střediska východočeského husitství, a vzápětí se ubytoval v katolické Kutné Hoře.

Zde 15. května přijal vyslance kališnické Prahy, kteří se snažili s králem dohodnout a odvrátit jeho úder proti hlavnímu městu. Přednesené žádosti Pražanů však Zikmund považoval za projev slabosti a zároveň za potvrzení správnosti své taktiky. Tento poslední pokus o smír nevyšel. Pražané nepřistoupili na Zikmundovy příliš ponižující podmínky a rozhodli se povstat proti legitimnímu dědici trůnu.

Ihned po krachu kutnohorských rozhovorů vyjeli z pražských bran poslové, aby ve významných husitských městech žádali o vojenskou pomoc. Již pět dní po neúspěchu vyjednávání dorazilo do Prahy 3000 táboritů vedených Janem Žižkou a dalšími hejtmany. Dne 23. května pak přibyli husité ze Žatecka, Lounska a Slánska. Společně s východočeskými Orebity představovali tito venkovští husité značnou sílu. S Pražany mohli postavit do zbraně celkem 9000 mužů.

Obranu města měla zajistit důležitá opatření, mezi něž patřilo především vyhnání všech nepřátel kalicha a vytvoření společného vojenského velení, na němž se podílelo dvanáct zvolených hejtmanů. Zároveň se husité pokusili dobýt Pražský hrad, který byl společně s Vyšehradem v držení Zikmundových bojovníků. Posádku se jim podařilo téměř vyhladovět, avšak křižáci pomocí klamného manévru dodali obleženým jak potraviny, tak střelný prach, a husité se proto stáhli zpět za hradby hlavního města.

Po neúspěšném pokusu o ovládnutí Pražského hradu se husité soustředili na pražskou pravobřežní část, kde se nedaleko městských hradeb tyčila hora Vítkov. Šlo o místo strategického významu, které umožňovalo kontrolovat dvě silnice zajišťující husitům styk s venkovem, a tedy i zásobování města obilím a dalšími potravinami. Pokud by chtěli křižáci město vyhladovět, museli by ovládnout Vítkov.

Toto nebezpečí včas rozpoznal táborský hejtman Jan Žižka a nařídil urychleně vybudovat na Vítkově opevnění, které se skládalo ze dvou dřevěných srubů, již dříve vybudované viniční věže a kamenných zdí s příkopy.

Mezitím, koncem června, dorazila první část účastníků kruciáty v čele s uherským a římskoněmeckým králem Zikmundem, který se ubytoval na Pražském hradě. Celé vojsko se zde shromáždilo 10. července, přičemž na levém břehu Vltavy rozložilo tři velké tábory. Kronikáři uvádějí, že v křižáckém ležení, které se táhlo od Pražského hradu po vesnici Bubny, bylo až 80 000 bojovníků. Podle dnešních odhadů to mohlo být kolem 30 000 bojovníků – i tak šlo o obrovskou sílu.

Král Zikmund a velitelé jeho vojska, mezi nimiž měl nejlepší pověst italský vojevůdce Filippo Scolari, přezdívaný Pippo Spano, si dobře uvědomovali, že přímý útok proti pevně opevněnému městu, obsazenému odhodlanými husity, by pro ně velmi pravděpodobně skončil fiaskem. Rozhodli se proto město sevřít do kleští. Další důvod byl politický, i kdyby se Zikmundovi podařilo Prahu dobýt, nikdo by už nedokázal zabránit křižákům v drancování a vraždění. Čeští páni, bez jejichž účasti nemohl proběhnout korunovační ceremoniál, jej vyzývali k co nejmírnějšímu postupu. Zikmund se rozhodl vůdce husitských vzbouřenců exemplárně potrestat, ale jako zkušený panovník nechtěl přehánět s krutostí. Rozhodl se tedy husity vyhladovět.

K úspěšnému provedení tohoto taktického rozhodnutí však bylo klíčové obsadit Vítkov, neboť kdo ovládal toto návrší, ovládal i východní prostor před Prahou. Do bojových operací se zapojilo celé křižácké vojsko, avšak na Vítkov útočil pouze vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Účelem nasazení celé armády bylo ochromit husity a odvrátit jejich pozornost od skutečného cíle útoku.

Pražská posádka měla podle předpokladu zůstat za hradbami, čímž by ponechala nepočetnou obranu vítkovského opevnění svému osudu. Zatímco ozbrojenci z Pražského hradu podnikali klamný útok na Karlův most, vyšehradská posádka napadla Nové Město a ze Špitálského pole dotírali křižáci na východní hradby, vyrazili míšeňští jezdci do svahu Vítkova. Celá akce proběhla asi hodinu před západem slunce.

Zkušený hejtman Jan Žižka však nevěřil, že by hlavní útok směřoval na město. Správně určil, že hlavní úder bude veden na Vítkovu horu, a že vše ostatní je pouhý úskok, jehož cílem je odvrátit pozornost a ochromit Prahu, která ze strachu před útokem neotevře své brány a ponechá posádku vítkovských srubů bez pomoci.

Nástupištěm pro útok obléhatelů se stala několik metrů široká šíje, do níž se vedle sebe vešlo jen několik jezdců, což výrazně otupilo údernou sílu útoku. Před prvním příkopem se koně začali vzpínat, ale nemohli ustoupit zpět, neboť zezadu na ně tlačili další jezdci. V tu chvíli je husité zasypali šípy a kamením. Přesto se křižákům, z nichž někteří sesedli z koní, podařilo brzy ovládnout blízkou viniční věž a začali se úspěšně probojovávat směrem k hlavnímu opevnění. Údajně zde proti míšeňským křižákům stálo pouhých 29 husitů, včetně tří žen, které však brzy začala přesila udolávat. Z dochovaných pramenů vyplývá, že smrt hrozila i hejtmanovi Janu Žižkovi.

Žižka již na začátku útoku na Vítkov vyslal posla se žádostí o pomoc. Pražané však stále očekávali, že křižáci vyrazí proti hradbám města. Bylo jen otázkou času, kdy posádka vítkovské tvrze podlehne přesile.

Odpor husitů již slábl. Hejtmani v Praze pochopili nepřátelské záměry a také Žižkův posel splnil svůj úkol. Z Horské brány vyrazilo na padesát střelců a oddíl cepníků v čele s knězem, který nesl schránku se svátostí oltářní. Jejich útok do jižního svahu Vítkova křižáky naprosto překvapil.

Řady, které protiútok zachytily, byly vytlačeny ke strmému severnímu svahu a rozhodly se raději ustoupit. Stejně se zachovali i křižáci v přední linii, v jejímž čele byl smrtelně zraněn Heinrich z Isenburgu. Nenadálý ústup jednotek prvního sledu vyvolal v zadních řadách zmatek. Většina křižáků se vzápětí snažila spasit útěkem, přičemž někteří vojáci se zřítili ze skalnatého úbočí.

Jednotky prchající z Vítkova s sebou strhly i oddíly ze Špitálského pole, které se začaly přes Vltavu urychleně stahovat do hlavního ležení. Zmatek byl dokonalý a dovršila jej střelba z děl od Poříčské brány. To vše se odehrálo před zraky krále Zikmunda, který na počátku střetnutí zaujal pozorovací postavení na Letné.

Praha vítala vítězství s úlevou, ale obléhání pokračovalo. Jan Žižka ihned posílil opevnění na Vítkově, očekávaje další útok, který však nepřišel. Říšská knížata požadovala po Zikmundovi nový úder, ten však dal přednost jednání s českou a moravskou katolickou šlechtou, která mu slibovala mírové předání země. Tato jednání však skončila neúspěšně.

Mezitím začaly křižákům docházet zásoby a došlo i k rabování vesnic v širokém okolí. Naopak do Prahy začaly proudit vozy s obilím z okolních husitských oblastí. Zikmund si uvědomil neudržitelnost situace.

Dne 28. července se za přítomnosti 24 českých a moravských šlechticů nechal korunovat českým králem a o dva dny později, 30. července, výpravu rozpustil. Poté se stáhl do Kutné Hory.

Údaje o počtu padlých bojovníků obou stran se liší. O ztrátách na husitské straně prameny mlčí. Vzhledem k tomu, že Vítkov bránila nejvýše stovka bojovníků a přibližně stejný počet jim přispěchal na pomoc, lze odhadovat, že husitské ztráty činily několik desítek mužů.

O počtech mrtvých na straně křižáků máme více zpráv od současníků. Husitský kronikář Vavřinec z Březové uvádí 300 padlých, Ondřej Řezenský 60, Kronika Beneše Minority 144, Staré letopisy české 500 a tzv. Kronika starého pražského kolegiáta hovoří o „mnoha zabitých“. Současní i někteří starší historikové proto volí kompromisní odhad mezi 100 až 200 zabitými křižáky.

Kde se nachází jejich hromadný hrob, není známo. Podle tehdejších zvyklostí vítězní husité svlékali mrtvé křižáky z oděvů a zabavovali jejich zbraně i zbroj. Nahá těla poté položili k příkopu a zapálili, což bylo v letním vedru praktickým opatřením. Kosti následně skončily v hromadném hrobě.

Další křižáci, kteří zahynuli po pádu ze severního srázu, byli pohřbeni v jámě na Špitálském poli.

Bitvu na Vítkově nám připomíná v kameni zasazená pamětní deska s textem:

Nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě. Tehdáž byly strany dvě, Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá a černý prapor s rudým kalichem vlál jí nad hlavou. Vzpomínejte uvědomte si čím jsme tehdáž byli. Tu jdeme mezi mohylami vítězů ale ne po hrobech pobitých“.

Nachází se na severní straně Národního památníku na Vítkově v Praze 3 Žižkově vedle vyhlídkového altánu.

Bitvu také připomíná od roku 1950 jezdecká socha hejtmana Jana Žižky, který měl na husitském vítězství zásadní podíl. Autorem bronzové sochy, jež je součástí Národního památníku na Vítkově, je sochař Bohumil Kafka.

Petr Hažmuka

Summary

On March 1, 1420, Pope Martin V declared a crusade against the Hussites at King Sigismund's request. Sigismund, aiming for the Bohemian crown, launched a military campaign after failed negotiations with Hussite leaders. His forces reached Prague in July and attempted to besiege the city by seizing strategic positions, notably Vítkov Hill. Defended by Jan Žižka and a small force, the hill was crucial for controlling supply routes. Despite a strong crusader offensive, Žižka's tactics and a timely counterattack led to a decisive Hussite victory. The battle marked a significant victory and weakened the strength of the crusaders.

Zdroje:

ČORNEJ, Petr. Husitská revoluce: stručná historie. 1. vyd. Praha: Paseka, 2021. 190 s. ISBN 978‑80‑7637‑189‑7.

ČORNEJ, Petr. Bitva na Vítkově. In: ČORNEJ, Petr, BĚLINA, Pavel a kol. Slavné bitvy naší historie. 1. vyd. Praha: Marsyas, 1993, 9 s. ISBN 80‑901606‑1‑1.

ČORNEJ, Petr. Jan Žižka: život a doba husitského válečníka. 1. vyd. Praha: Paseka, 2019. 855 s. ISBN 978‑80‑7432‑990‑6.