160. výročí bitvy u Visu

160. výročí bitvy u Visu

Bitva u Visu, známá také pod italským názvem bitva u Lissy, patří mezi nejvýznamnější námořní střetnutí 19. století. Odehrála se 20. července 1866 v Jaderském moři u dalmatského ostrova Vis během třetí italské války za nezávislost, která probíhala souběžně s prusko-rakouskou válkou. 

Itálie vstoupila do války jako spojenec Pruska s cílem získat od Rakouska Benátsko a některé jadranské ostrovy a završit tak proces národního sjednocení. Významnou úlohu v těchto plánech mělo sehrát italské námořnictvo, které patřilo k nejmodernějším v Evropě. Přestože disponovalo početnější flotilou, modernějšími obrněnci i silnější dělostřeleckou výzbrojí, jeho skutečnou slabinou byly roztříštěná organizace, nejednotné velení a soupeření mezi veliteli.  

Po porážce italské armády v bitvě u Custozzy se pozornost nejvyššího velení obrátila právě k námořnictvu. Admirál Carlo di Persano obdržel rozkaz obsadit strategicky významný ostrov Vis, často označovaný jako „Gibraltar Jadranu“. Ostrov představoval důležitou základnu rakouského loďstva a umožňoval kontrolu námořních cest ve střední části Jaderského moře.

Italská flotila dorazila k Visu 18. července 1866 a zahájila ostřelování pobřežních pevností. Namísto rychlého vylodění se Persano rozhodl nejprve umlčet pobřežní obranu dělostřeleckou palbou. Tím poskytl rakouským obráncům čas, který se ukázal jako rozhodující. Posádka ostrova pod velením plukovníka Davida Urse de Marginy kladla houževnatý odpor a umožnila připlutí rakouské flotily z Puly, vedené kontradmirálem Wilhelmem von Tegetthoffem. Rakouské lodě tvořily posádky složené z příslušníků mnoha národností habsburské monarchie, mezi nimiž nechyběli ani námořníci českého původu. 

Rozhodující střet nastal ráno 20. července. Ještě před zahájením bitvy učinil admirál Persano rozhodnutí, které výrazně poznamenalo její průběh. Přestoupil z obrněnce Re d’Italia na modernější Affondatore, aniž o této změně informoval všechny podřízené velitele. V kritickém okamžiku tak italská flotila fakticky ztratila přehled o poloze svého vrchního velitele a její velení se rozpadlo. 

Tegetthoff si byl vědom, že v klasickém dělostřeleckém souboji nemůže početně silnější italské flotile úspěšně čelit. Zvolil proto odvážnou taktiku. Rakouské lodě vytvořily klínovou formaci a zamířily přímo proti středu nepřátelské sestavy. Cílem bylo prorazit nepřátelskou linii, rozdělit ji na menší skupiny a vynutit boj na krátkou vzdálenost, kde mohly rakouské posádky využít taktiky taranování – úmyslných nárazů přídí do boků protivníkových lodí.

Vrchol bitvy nastal kolem poledne. Vlajková loď Erzherzog Ferdinand Max narazila klounem do boku obrněnce Re d’Italia. Proražený trup pod čarou ponoru se rychle zaplnil vodou a loď se během několika minut převrátila a potopila. Krátce nato zachvátil požár další italský obrněnec Palestro. Oheň pronikl až k muničnímu skladu, následoval mohutný výbuch a plavidlo zmizelo pod hladinou. Ztráta dvou obrněnců definitivně zlomila morálku i bojeschopnost italské flotily, která se následně stáhla z bojiště. 

Bitva skončila jednoznačným rakouským vítězstvím. Itálie přišla přibližně o 620 mužů, zatímco rakouské námořnictvo evidovalo 38 mrtvých a 138 zraněných. Ostrov Vis zůstal v rakouských rukou a italské námořnictvo již do konce války nepodniklo žádnou další významnější útočnou operaci. Wilhelm von Tegetthoff získal mezinárodní uznání, zatímco Carlo di Persano byl po návratu do vlasti postaven před soud a zbaven hodnosti.

Význam bitvy daleko přesáhl její bezprostřední vojenské důsledky. Šlo o první velké střetnutí moderních obrněných parních loďstev a zároveň poslední významnou námořní bitvu, v níž rozhodující úlohu sehrálo taranování. Rakouské vítězství výrazně ovlivnilo tehdejší námořní doktrínu a přivedlo řadu vojenských teoretiků i konstruktérů k přesvědčení, že právě taran představuje budoucnost námořního boje. Vývoj výkonnějších děl však během několika desetiletí ukázal, že šlo pouze o krátkodobou a slepou vývojovou cestu. 

Na poloostrově Prirovo ve městě Vis se nachází hřbitov, na němž byli pohřbeni námořníci padlí v bitvě u Visu, jejichž těla byla po skončení střetnutí vylovena z moře. Poslední místo odpočinku zde našli také příslušníci 3. a 5. polní roty pobřežního dělostřeleckého pluku svobodného pána von Stein, kteří se podíleli na obraně ostrova. Mezi nimi je uveden i Prokop Krejčí, příslušník 3. polní roty českého původu, jenž sloužil jako důstojnický sluha (Offiziersdiener). 

Dominantou hřbitova je pomník padlým námořníkům z bitvy u Visu. Monument byl odhalen v roce 1867 podle návrhu terstského sochaře Leone Battinelliho. Tvořil jej vysoký mramorový podstavec s přibližně pět metrů vysokou sochou umírajícího lva svírajícího rakouskou vlajku. Na bocích podstavce byla vytesána jména padlých námořníků z lodí Kaiser a Drache a okolí doplňovala děla ukořistěná z italských plavidel. Po italské okupaci ostrova na konci první světové války byl pomník upraven a později rozebrán. Originální socha lva byla převezena do italského Livorna, kde je pod názvem Leone di Lissa (Lev z Visu) dodnes uchovávána v areálu tamní Námořní akademie. Po druhé světové válce byla na hřbitově na Visu vztyčena replika původního pomníku, která dodnes připomíná padlé námořníky i jednu z nejslavnějších námořních bitev 19. století. 

Kristýna Hledíková

Odkaz do Veřejného portálu Centrální evidence válečných hrobů na hrob Prokopa Krejčího na ostrově Vis:

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/ForeignGraves/Detail/a83d1163-8c55-e711-80e1-005056b7443e

Summary

We are commemorating the 160th anniversary of the naval Battle of Vis, which took place during the Third Italian War of Independence, concurrent with the Austro-Prussian War. The Austrian fleet, under the command of Wilhelm von Tegetthoff, defeated the numerically and technologically superior Italian fleet led by Carlo di Persano. The battle went down in history as the first major engagement between armoured steam-powered warships, as well as the last significant use of ramming tactics in naval warfare.