Vzpoura na Lesonickém panství v roce 1775

Vzpoura na Lesonickém panství v roce 1775

Po skončení sedmileté války (1756–1763) byla hospodářská situace habsburské monarchie pod vládou Marie Terezie značně neutěšená. Země byla finančně i lidsky vyčerpaná; válce padly za oběť statisíce obyvatel. Zejména Čechy a část Moravy byly přítomností vojsk či přímými boji zpustošeny, některá sídla byla vypálena a vypleněna. Vlivem nepříznivého počasí následovala řada neúrodných let, jejichž důsledkem byl hladomor v letech 1770 až 1772.

Nedostatek potravin a častá reakce šlechty na mnoha panstvích, spočívající zejména v navyšování robotních povinností a odvodů z úrody, vedly již během hladomoru k projevům odporu a povstáním venkovského obyvatelstva proti vrchnosti.

Zpočátku propukaly vzpoury především na panstvích v jižních a západních Čechách, odkud se následně šířily do dalších postižených oblastí. Revolty byly často krutě potlačovány, jejich organizátoři a účastníci bývali mučeni a fyzicky trestáni. Venkovské nepokoje však neustaly ani po roce 1772.

Počátkem roku 1775 vypukly selské nepokoje v pohraničních oblastech rakouské říše – na Teplicku, Broumovsku a Náchodsku a postupně se rozšířily do vnitrozemí. Rozsáhlé povstání sedláků vypuklo ve východních Čechách a bylo v březnu téhož roku vojensky potlačeno po srážkách u Chlumce a na Humlově kopci.

Nepokoje zasáhly také velkou část Moravy a vyvrcholily povstáním na lesonickém panství dne 25. a 26. července 1775. Nepříznivé poměry na panství Lesonice započaly již za vlády posledního člena rodu Aichpichlů, Karla Rudolfa, kdy za nemocného pána spravovali panství vrchnostenští úředníci. Zpřísnění robotních povinností panskými správci a nadměrné užívaní tělesných trestů, vedoucích v několika případech k úmrtí vyvolalo nespokojenost poddaného obyvatelstva.

Poměry se nezlepšily ani poté, co se v roce 1771 stal novým majitelem panství hrabě František Nadásdy, jenž vyžadoval důsledné vymáhání robotních povinností. Nespokojenost s robotou, nelidské zacházení ze strany vrchnosti, šířící se klamné pověsti o zrušení či zmírnění roboty a mylné přesvědčení, že byl vydán nový robotní patent, který před poddanými vrchnost tají a nechce jim přiznat úlevy, celou situaci dále vyhrocovaly.

Hlavními iniciátory vzpoury byli rychtář obce Martínkov Jan Tržil a rychtář obce Slavice Jiří Čech.

Nespokojení sedláci se od poloviny června 1775 tajně scházeli doma u rychtáře Jana Tržila, nebo v obecní kovárně. Zde se domlouvali, že nebudou vykonávat ruční roboty. Tržil o všem, co se dělo na Horním lesonickém panství, psal rychtáři Jiřímu Čechovi, který stál v čele nespokojených sedláků na Dolním lesonickém panství. Oba udržovali písemné spojení od června do poloviny července 1775 ve snaze sjednotit všechny poddané panství, aby společně dosáhli úlev v robotách, především pak zrušení ruční roboty, která byla považována za nejtěžší břemeno.

Usilovali o dosažení cíle zákonnou cestou. Tržil proto sepsal žádost adresovanou majiteli lesonického panství, hraběti Nadásdymu, v níž poddaní žádali o potřebné úlevy. Žádost, která obsahovala soupis devíti bodů, však hrabě odmítl. Stejně neúspěšně dopadla i stížnost podaná krajskému úřadu.

Situace na panství se dále vyhrocovala, a tak hrabě Nadásdy dne 28. června 1775 podal stížnost guberniu. To následně nařídilo krajskému hejtmanovi, aby poměry na místě vyšetřil a zjednal pořádek.

Vyslaný zástupce krajského hejtmana ve Znojmě, Jan Nepomuk Hoffer, dorazil do Lesonic až 24. července. Ihned nechal zatknout několik sedláků, označených za hlavní buřiče. Zatčení však vyvolalo odpor a hněv ostatních sedláků, kteří se 25. července shromáždili kolem lesonického zámku. Přestože byli zadržení nakonec propuštěni, rozvášnění sedláci vylomili zámeckou bránu a vnikli do zámeckého dvora.

Následujícího dne povolal majitel panství vojenskou setninu. K zámku se ale zároveň dostavili i sedláci svolaní ze všech vsí panství, kteří se ozbrojeni pouze holemi, klacky a kamením neohroženě postavili proti vojákům a dvanáct z nich zranili. Po salvě z vojenských pušek zůstalo na zámeckém nádvoří šest mrtvých: Matěj Dvořák z Vacenovic, Jakub Palík, Matěj Böhm a Jan Kratochvíl z Martínkova, Tomáš Pelikán z Mikulovic a Martin Vejtasa z Boňova. Mnoho dalších poddaných bylo těžce zraněno.

Vzpoura tím byla fakticky rozprášena. Hlavní buřiči byli následně zajištěni, ostatní se rozprchli. Padlé pohřbil babický farář 28. července 1775.

Vzhledem k dlouhodobé nemoci se Jan Tržil srážky s vojskem nezúčastnil a nebyl proto zatčen. Zůstal pod dohledem ve svém domě.

Podle rozhodnutí císařovny Marie Terezie měli být vůdci vzpoury v procesu během září 1775 odsouzeni k trestu smrti. Císařovna jim však nakonec trest zmírnila. Hlavní viníci – Jan Tržil, Jiří Čech a Matěj Malý byli odsouzeni k vrchnostenské robotě v řetězech. Matěj Malý, označený za hlavního podněcovatele krvavé srážky s vojskem, byl navíc potrestán jednohodinovým potupným stáním před znojemskou radnicí s cedulí „Lesonický buřič“.

Nemocný Jan Tržil nakonec zemřel ve svém rodném Martínkově v listopadu 1775.

Na zdi lesonického zámku připomíná vzpouru pamětní deska, odhalená v roce 1935 u příležitosti 160. výročí povstání.

Petr Hažmuka

Pamětní deska na zdi lesonického zámku, připomínající vzpouru, je evidována v Centrální evidenci válečných hrobů:

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE6106-58344

Summary:

In 1775, the last major serf uprising in the Czech lands broke out in response to poverty, famine, and increasing feudal obligations following the Seven Years' War. One of the most significant revolts occurred on the Lesonice estate on 25–26 July 1775. Led by village reeves Jan Tržil and Jiří Čech, peasants demanded relief from forced labour, especially manual labour duties. After failed petitions to local authorities, tensions escalated. The uprising culminated in a confrontation with troops, resulting in six dead peasants and many injured. The revolt was crushed, and its leaders were sentenced to forced labour in chains. Matěj Malý, considered the main instigator, was also publicly humiliated. Jan Tržil died later that year due to illness. A memorial plaque on the Lesonice château, unveiled in 1935, commemorates the rebellion’s 160th anniversary.