Vymezení II. světové války z hlediska problematiky válečných hrobů

Zatímco v případě konce války vytane záhy na mysl, že dlouhodobá zranění a nemoci si mohou vyžádat daň na životech i po jejím oficiálním ukončení, v případě jejího začátku je situace složitější.

Opíráme se nicméně o nález Ústavního soudu ze dne ze dne 18. 5. 1999, který definuje:

 „Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společnosti národů, která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (CONVENITION DE DEFINITION DE L'AGRESSION), uzavřené dne 4. 7. 1933 Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod 2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5). V souladu s nótou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy, a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření Sudetoněmeckého svobodného sboru (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadli na československé území ozbrojeni německými zbraněmi.“. 

Ačkoliv stejný nález ústavního soudu závěr konfliktu určuje datem 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem, je pochopitelné, že pro různé skupiny účastníků 2. světové války lze vysledovat různá přesnější časová vymezení. 

Pro účastníky vojenského odboje jde o období jejich demobilizace, ke které docházelo na podzim 1945, úkoly, které vyvstaly v souvislosti s přesunem a likvidací vojenského materiálu či o následky účasti v bojových operacích. Obětmi války se tak stali i muži, kteří zajišťovali převoz techniky či příslušníků zahraničních armád do vlasti, pyrotechnici, kteří se v poválečném období věnovali likvidaci munice a trhavin a muži, kteří podlehli svým nemocem a zraněním utrpěným v době válečného konfliktu. U domácího odboje jde v období po ukončení bojových operací především o důsledky věznění, kdy nejtypičtějším příkladem je tyfová epidemie v Terezíně, ale pochopitelně i další případy úmrtí v bezprostředním důsledku zranění či nemocí utrpěných z důvodu odbojové činnosti.

U armád, které osvobozovaly naše území je logickým mezníkem listopad 1945, kdy došlo k jejich odchodu z Československého území. Pro německé či maďarské zajatce na našem území je to teprve období jejich propuštění ze zajetí, zpravidla do konce roku 1948, ale v případě dolů v Jáchymově i 1950. V případě českých Němců, či Čechů, kteří byli odvedeni do německé armády lze dojít až k roku 1955, kdy se vraceli poslední zajatci ze SSSR.

V tomto smyslu tak za oběti druhé světové války bereme jak příslušníky Stráže obrany státu, kteří padli v bojích s teroristy z Freikorps v září 1938, tak například i naše a spojenecké vojáky, kteří zahynuli v důsledku nehod, nemocí či sebevražd v raně poválečném období, či zajatce z německých ozbrojených složek, zemřelé v letech 1945-1950 v zajateckých táborech. A tento status jim tak přináleží i v naší evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.army.cz/Evidence/Default.aspx

Lukáš Havel

Summary:

While in the case of the end of the war it quickly comes to mind that long-term injuries and illnesses can take their toll on lives even after official WW2 end, in the case of the beginning of the war the situation is more complicated.

However, we rely on the domestic Constitutional Court's ruling of 18. 05. 1999, which defines: "The interpretation of "when a country is at war" of the Constitutional Court is based on the definition of aggression of the League of Nations, drawn up in 1933, which was adopted into the London Convention on Aggression (CONVENITION DE DEFINITION DE L'AGRESSION), concluded on 4. 7. 1933 by Czechoslovakia, according to which it is not necessary to declare war (Article II, point 2) and according to which the state that first provides support to armed groups that form on its territory and that invade the territory of another state should be considered an aggressor (Article II, point 5). In accordance with the note of the London government of 22. 2. 1944, following up on the declaration of the President of the Republic of 16. 12. 1941, according to Section 64, paragraph 1, point 3 of the then Constitution, and in accordance with the cited Article II, point 5, the Constitutional Court considers that the day on which the state of war with Germany arose is September 17, 1938, because on this day, on Hitler's instructions, the Sudeten German Free Corps (Freikorps) was formed from the fugitive leaders of Henlein's party, and a few hours later they invaded Czechoslovak territory armed with German weapons.”

Although the same Constitutional Court’s ruling determines the end of the conflict by the date of 7 May 1957, when Czechoslovakia ended its state of war with Japan, it is understandable that different more precise timelines can be traced for different groups of participants in World War II.

For the participants in the military resistance, it concerns the period of their demobilisation, which took place in the autumn of 1945, the tasks that arose in connection with the movement and disposal of military material, or the consequences of participation in combat operations. The victims of the war included men who transported equipment or members of foreign armies back to their homeland, bomb technicians who dealt with the destruction of ammunition and explosives in the post-war period, and men who succumbed to their illnesses and injuries sustained during the war. 

In the case of the domestic resistance, in the period after the end of combat operations, it is mainly the consequences of imprisonment that are at issue, the most typical example being the typhus epidemic in Terezín. For the armies that liberated our territory, November 1945, when they left Czechoslovak territory, is a logical milestone. 

For the German or Hungarian prisoners of war on our territory, it is only the period of their release from captivity, usually by the end of 1948, but in the case of the Jáchymov mines even by 1950. In the case of Czech Germans (or Czechs) who were conscripted into the German army, it can be as far back as 1955, when the last prisoners were returning from the USSR.

In this sense, we consider as victims of the Second World War both the members of the National Defence Guard who died in the battles with the Freikorps terrorists in September 1938, as well as, for example, our own and Allied soldiers who died as a result of accidents, illnesses or suicides in the early post-war period, or prisoners of the German armed forces who died in prison camps between 1945 and 1950. And this status is also given to them in our register: https://evidencevh.army.cz/Evidence/Default.aspx