Turkestán 18 – Revoluce v Taškentu a jejich vliv na válečné zajatce

Turkestán 18 – Revoluce v Taškentu a jejich vliv na válečné zajatce

Taškent coby hlavní město gubernie na počátku 20. století by rovněž místem, v němž se nejvíce z celého Turkestánu projevovaly různé revoluční nálady a politické vlivy. 

V Taškentu došlo ke dvěma revolucím ve vojenské posádce v letech 1905 a 1912, avšak obě byly krutě potlačeny a vůdci povstání byli popraveni. Naši zajatci byli ovlivněni tzv. středoasijským povstáním v roce 1916, kdy se cena chleba například zvýšila čtyřnásobně od roku 1915. Původně zemědělské povstání se přeměnilo na protikoloniální, protiruské národně osvobozenecké hnutí. Až 120 tisíc vojáků postupně mobilizovalo, ale povstání bylo brutálně potlačeno. Nicméně odpor proti carskému režimu neustal.

Zajatci, kteří si po svém příjezdu našli práci a přivýdělek, žili relativně spokojeným životem, který se ovšem v létě 1916 radikálně změnil. Práce byla placena stále stejně, ale obrovský vzrůst cen potravin zapříčinil vlnu hladu a s tím spojených nemocí. Dávky jídla v táborech se výrazně zmenšily a obslužný personál je snižoval krádeží pro vlastní potřebu. Začaly se v mnohem větší míře šířit infekční choroby, kurděje z nedostatku vitamínů trápily téměř všechny zajatce žijících v táborech. Dříve velmi levné ovce a zelenina se náhle staly cenově nedostupnými. 

V únoru 1917 dosáhlo revoluční úsilí v celém Rusku vrcholu s abdikací cara. V Taškentu se již v dubnu začaly formovat různé dělnické a revoluční výbory, vojáci se bouřili a vznikaly nové nacionalistické muslimské organizace. Pro naše zajatce v této situaci chaosu se rozplynuly poslední jistoty a možnosti přivýdělku. Celé léto a podzim probíhaly dílčí stávky dělníků, zemědělců, muslimů, nacionalistů a dalších skupin, Taškent se zmítal ve vlnách revoluce a zajatci v něm dál seděli bez informací, jídla a alespoň nějaké naděje. 

Dne 28. října 1917 vypukla v Taškentu ozbrojená revoluce, která trvala čtyři dny a skončila dobitím Taškentské pevnosti. K zajatcům v kasárnách přicházeli komisaři z revolučních pluků a oznamovali jim, že jsou svobodní a mohou si dělat co chtějí. Co to ale znamenalo v očích zajatců? Především to, že i těch pár kopějek, které dostávali každý týden, už nedostanou, stejně tak jim již nikdo nezajistí stravu a možná je i vyženou z prostor, které dosud obývali. Nastalo krátké období absolutního bezvládí, nevědomosti, mnoho zajatců se v té době nechalo nalákat ke vstupu do Revolučních gard, jelikož zde viděli jistotu platu a určitého zázemí. 

Do jara 1918 probíhala stabilizace poměrů, přičemž se obnovila základní péče o zajatce, po 3. březnu začaly také odjíždět transporty zajatců zpět do Rakouska. V dubnu byla vyhlášena oficiálně Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika, obklopena ze všech stran antisovětskými silami, na severu v prostoru Petropavlovska dokonce působili i českoslovenští legionáři. Na začátku léta proběhla další všeobecná mobilizace, při které velká část zajatců, která nestihla ještě odjet, nastoupila službu v již existující Rudé armádě.

V noci na 19. ledna 1919 vypuklo v Taškentu protisovětské povstání, které bylo 21. ledna po tvrdých bojích potlačeno. Jednotky Rudé armády nadále bojovaly na jiných místech Turkestánské republiky, přičemž i naši zajatci se nacházeli v jejich řadách. Na jaře 1920 byla téměř celá Fergánská dolina osvobozena a poslední zajatci, kteří sloužili v armádě a vyjádřili přání vrátit se domů, odjížděli. Ač zajatci ke konci roku 1914 a v průběhu roku 1915 dorazili do relativně poklidné střední Asie, kde život plynul pomalu a provinčně, bouřlivé události zde započaly již v roce 1916 a pokračovaly až do roku 1920. Zajatci, otřásaní nelítostným osudem, trpěli ještě více než místní obyvatelstvo. Umírali na nemoci, hladomor, v bojích, kterým nerozuměli, v pouličních střetech, plni zoufalství a bez naděje na návrat domů.

Demonstrativní pohřeb dělníků zabitých při revoluci v roce 1905 v Taškentu

Demonstrativní pohřeb dělníků zabitých při revoluci v roce 1905 v Taškentu
Zdroj: https://dic.academic.ru/dic.nsf/bse/142486/%D0%A3%D0%B7%D0%B1%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F

Slavnostní nástup v Taškentu na počest ustanovení Sovětské vlasti 1917

Slavnostní nástup v Taškentu na počest ustanovení Sovětské vlasti 1917
Zdroj: https://dic.academic.ru/dic.nsf/bse/142486/%D0%A3%D0%B7%D0%B1%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F

Členové první vlády Turkestánské autonomní sovětské socialistické republiky 1918

Členové první vlády Turkestánské autonomní sovětské socialistické republiky 1918
Zdroj: https://dzen.ru/a/ZD-fR7oINnQNxh3j

G. A. Koluzaev, zástupce předsednictva Taškentské revoluční rady V. N. Finkelštejn a redaktor deníku Rudoarmějec M. N. Trojický. Poslední jmenovaní zemřeli při povstání 19. ledna 1919 a byli připočítání k tehdy padlým 14 rudým komisařům

G. A. Koluzaev, zástupce předsednictva Taškentské revoluční rady V. N. Finkelštejn a redaktor deníku Rudoarmějec M. N. Trojický. Poslední jmenovaní zemřeli při povstání 19. ledna 1919 a byli připočítání k tehdy padlým 14 rudým komisařům
Zdroj: https://dzen.ru/a/ZD-fR7oINnQNxh3j

Vypálení obce Ploština

Příběh tragického osudu valašské obce Ploština zachycuje události z dubna 1945, kdy se pasekářské osady staly útočištěm partyzánského hnutí. Místní obyvatelé poskytovali partyzánům pomoc a přístřeší, což se jim stalo osudným. Na základě zrady konfidentů vyrazila do oblasti trestná výprava složená z jednotek SS a gestapa. Akce vyvrcholila brutálním masakrem – ves byla vypálena, domy zapáleny i s lidmi uvnitř. Při masakru zahynulo 24 civilistů. Většina pachatelů zločinu unikla spravedlnosti, jediný popravený byl velitel zlínského gestapa Helmut Heinecke. Událost připomíná památník na místě zničené obce a kaple se jmény obětí. Vypálení Ploštiny dodnes rezonuje v kolektivní paměti kraje.

80. výročí zákřovské tragédie

Dne 18. dubna 1945 byla vesnice Zákřov obklíčena kozáky a gestapem kvůli podezření z podpory odboje. Zatkli 23 místních mužů a chlapců, z nichž 19 po krutých výsleších popravili 20. dubna v Kyjanicích. Jejich těla byla spálena. Tragédie vyšla najevo až po válce. Letos si připomínáme 80 let od této události.

Pochod smrti Reitzenhain (Pohraniční) – Chomutov – Terezín a vlak smrti v obci Březno

Na jaře 1945 prošel okresem Chomutov jeden z mnoha pochodů smrti, při kterém byli vězni z pobočného tábora Treglitz nuceni putovat z Pohraničního přes Chomutov až do Terezína. Trasa je dodnes lemována hroby a památníky těch, kteří po cestě zemřeli vyčerpáním, byli zastřeleni nebo ubiti. Tragická je i historie tzv. vlaku smrti v obci Březno, kde během několika dní zahynuly stovky vězňů hlady, žízní a následkem spojeneckého náletu. Připomínkou těchto událostí jsou hromadné hroby a pietní místa v obcích regionu.