Turkestán 17 – Z taškentského zajetí do Rudé armády

Čeští zajatci vždy nevolili pouze československé vojsko. Při těžkých životních podmínkách, vysoké úmrtnosti a nedostatku základních životních potřeb počínaje nezávadnou pitnou vodou, se velice rychle šířily také myšlenky sociálně demokratické a revoluční. Velký zlom přišel v roce 1917, když dne 28.10. proběhlo ve městě ozbrojené povstání. Po několika dnech bojů revolucionáři pod velením Taškentského vojensko-revolučního výboru obsadili také Taškentskou pevnost, kde kromě ruské posádky žilo a pracovalo mnoho zajatců. Po pádu pevnosti funkcionář z velitelství Rudých gard oznámil zajatcům zprávu o vítězství revoluce ve městě a prohlásil je za svobodné občany, kteří si mohou buď hledat práci, nebo vstoupit do Revolučních gard. Většina zajatců se přihlásila, jelikož služba v armádě byla zárukou alespoň minimální mzdy a pravidelné stravy.

Začátkem listopadu 1917 do Rudých gard vstoupili většinou dobrovolníci z nejchudších dělnických profesí. Po vstupu obdrželi uniformu, avšak i nadále bydleli a pracovali v pevnosti. Teprve po absolvování vojenského výcviku v květnu 1918 se oficiálně stali příslušníky Rudé armády. Bývalí zajatci plnili úkoly v rámci taškentské posádky, především strážního charakteru. Dne 19.1.1919 nastal v životě těchto vojáků další zlom, neboť ve městě vypuklo kontrarevoluční povstání. Podstatná část bývalých zajatců se díky pravidelnému příjmu a relativně klidnému životu již oženila a nyní vybíhala od svých žen ještě neustrojená a vyplašená. Boje trvaly tři dny, dokud díky posile se armádě nepodařilo povstání potlačit. Za dobu bojů povraždili kontrarevolucionáři spoustu obyvatel a vojáků včetně bývalých zajatců, kteří sympatizovali s rudými. Pod velením Slováka Štefana Hahna bývalí zajatci pak museli po městě sbírat a pohřbívat mrtvé.

Podle některých zdrojů tvořili rakousko-uherští zajatci téměř polovinu ze stavu Turkestánské rudé armády, převažovali však uherští zajatci, mezi nimiž se nacházelo hodně Slováků. Dnes již jen obtížně zjistíme, kolik taškentských zajatců z budoucího Československa skutečně bojovalo v řadách Rudé armády. Někteří z nich padli v bojích, či zůstali po vítězství revoluce v Sovětském svazu, někteří se ale vrátili domů, a právě z jejich svědectví si můžeme udělat obrázek o jejich životě.

Slovák Štefan Hahn (1895) před válkou pracoval od svých čtrnácti  let u Dunajské plavby. K armádě narukoval v roce 1914 a o rok později padl do zajetí u Přemyšlu. Nejprve byl převezen do Trojického lágru u Taškentu, následně získal práci přímo v Taškentské pevnosti. V listopadu 1917 vstoupil do Rudé gardy a následně do Rudé armády, do Československa se vrátil v roce 1921. Vstoupil do Komunistické strany Československa a za druhé světové války byl coby aktivní komunista v roce 1942 zadržen a po výsleších uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po válce aktivně spolupracoval při usvědčování příslušníků strážních oddílů. Po roce 1948 dokonce zastával vedoucí funkci u Dunajské plavby. Naposledy sloužil jako kapitán parníku Děvín.

Čech Jaroslav Slavík (1882) od roku 1917 působil v Rudých gardách a následně v Rudé armádě, zúčastnil se bojů v Petrohradě a následně potlačování basmačského povstání v Taškentu a okolí.