Tajemná horská země Tádžikistán – místo posledního odpočinku stovek Čechů a Slováků

Dnešní Tádžikistán je samozřejmě zcela jiný než ten před sto lety. Dnes zde žije přibližně stejně obyvatel jako v České republice – téměř 10 milionů. Hlavní město Dušanbe (česky „Pondělí“) se začalo budovat až v roce 1923 a v současnosti má téměř milion obyvatel, 93 % území země tvoří hory a více než 50 % leží ve výšce 3000 metrů nad mořem. Tádžičtina je velmi blízká perštině a Tádžikové patří k indoárijské etnické skupině. 

Vraťme se ale k našim zajatcům. Již v roce 1914 začaly proudit transporty zajatců z východní fronty na území tehdejší Turkestánské gubernie, do které patřilo i území dnešního Tádžikistánu. Zajatci byli umísťováni v posádkách turkestánských pluků, které odjely bojovat do války. Většina z nich byla rozmístěna ve městech, přes které vedla železnice a sem také mířily zajatecké transporty. Na území dnešního Tádžikistánu se z těchto větších posádkových měst nacházela pouze větší Chudžant a menší Konibodom, které historicky patří do tzv. Fergánské kotliny, která je aktuálně rozdělena mezi Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. 

Železniční trať ale nevedla přímo přes město Chudžant, stanice byla asi 20km vzdálená od centra a nesla název Dragomirovo, v současnosti Mechrobod. Do této stanice mířily transporty do velkého zajateckého tábora v posádce města Chudžantu. Ne všichni ze zajatců ale dorazili do konečné stanice v pořádku, mnoho z nich během dlouhé cesty onemocnělo, některým se zhoršila zranění z fronty, ale často se stávaly také případy, kdy z vagonů byla vykládána již mrtvá těla. Pro tyto případy byl v blízkosti stanice vybudován hřbitov pro válečné zajatce. 

Zajatci byli pohřbíváni hromadně, nezávisle na své víře. Vedle křesťanů zde našli svůj poslední odpočinek i muslimové, například vojáci z turecké armády. Těsně po válce v roce 1919 postavili na místě hřbitova zajatci z Chudžantského tábora kamenný pomník, jako vzpomínku svým mrtvým kamarádům. Zpočátku byl na pomníku nápis v němčině a maďarštině, později byl doplněn také o ruský a arabský popisek. Pomník se dochoval do dnešních dnů. Dlouho po válce, když už byla místo hřbitova travnatá plocha, místní orgány prostor nedaleko od nádraží rozparcelovaly a přidělily zájemcům k výstavbě domů. Velkým štěstím bylo, že parcelu, na které stál kamenný pomník, koupil zbožný muslim, který ho se svojí rodinou celou dobu poctivě a v rámci svých možností udržoval. Dům po jeho smrti prodali, ale i nový majitel se o pomník nadále stará a díky jejich péči se dochoval dodnes.