Poslední rozvědka Františka Oliveria u Haluzí 31. 1. – 1. 2. 1916

František Oliverius se narodil 7. prosince 1893 v Radnicích u Rokycan jako nemanželský syn pětadvacetileté Josefy Oliveriusové. Jeho matka žila s rodiči v malém domku ve dvoře domu č. 65 na Radnickém náměstí (dnes náměstí Kašpara Šternberka) jako námezdní pracovní síla. Rovněž nemanželský mladší bratr Karel se tamtéž narodil 1. ledna 1898. František se vyučil zámečníkem u pana Pruhy a působil jako cvičenec a později cvičitel Sokola v rodných Radnicích. Díky Sokolu byl všeobecně znám v celém okolí.

Na sokolském sletu v Kožlanech 3. července 1913 byl osloven Vladimírem Jaroslavem Svarovským (*8. 10. 1886, Kvasilov – †?, po 31. 5. 1941 mizí v soustavě táborů Gulag), aby vycestoval k české komunitě do Ruska. Od 5. srpna 1913 pracoval jako strojník v továrně volyňského Čecha a rovněž aktivního Sokola, Jindřicha Jaroslava Petra Svárovského (*1851, Šumburk nad Desnou – †?). A především u české menšiny v Kvasilově působil jako cvičitel a náčelník Sokolské jednoty a pomáhal organizovat i další sokolské jednoty mezi českou menšinou na ukrajinské Volyni. 

Po vypuknutí války se přihlásil do vznikající České družiny a byl zařazen jako jeden z prvních rakousko-uherských státních občanů dne 27. srpna 1914. Sloužil jako vojín (střelec) u 4. roty s osobním číslem 4861. Ve 4. rotě sloužil v četě praporčíka Jana Syrového (*24. 1. 1888, Třebíč – †17. 10. 1970, Praha), budoucího vrchního velitele dobrovolnické armády v Rusku a československého generála. Účastnil se mnoha rozvědek. Na počátku roku 1915 se podílel na výcviku tzv. „tarnovských“ novodružiníků (prvních čs. dobrovolníků z řad zajatců) jako velitel jednoho z družstev. Byl vybrán do tzv. Sokolské komandy, která vznikla 6. března 1915 a pod vedením ruského dělostřeleckého poručíka Nikolaje Uspenského na frontě neúspěšně působila do května 1915. Při ústupu od Tarnova se zachránil před zajetím přeplaváním zpola zamrzlého Dunajce. Působil jako vzor pro zajatce rakousko-uherské armády z okolí Radnice, aby sami vstoupili do dobrovolnických formací. Když padl 19. (6.) ledna 1916 při rozvědce na řece Styru bratr Jan Kopecký (* 4. 7. 1895, Třebosice – †19. 1. 1916, ř. Styr) František Oliverius mu osobně vyráběl březový kříž. Po jeho umístění na hrobě br. Kopeckého v Soběšicích okolostojícím druhům povídal: „Komu asi teď budeme dělat další, kdo je z nás na řadě?“. 

V noci z 31. ledna na 1. února 1916 se prap. Syrovým účastnil rozvědky pod kótou 77 v oblasti obce Haluzí jižně od Pripjati. Fronta zde vybočovala na západ a na vrcholu stála kóta 77 se silnou rakousko-uherskou přední stráží. Cílem bylo zjistit složení jednotek v oblasti plánovaného útoku ruské 48. pěší divize. Důvěra ve zprávy ruských rozvědek ze 77. pěší divize byla nízká. Původně vyčkávalo 32 československých dobrovolníků vedených prap. Syrovým a čet. Václavem Kašparem (*28. 9. 1894, Kyjev – †2. 7. 1917, Zborov) s podporou 270 mužů ruské 77. divize před liniemi v léčce na pravidelnou nepřátelskou hlídku. Když nepřítel nepřicházel, rozhodli se po půlnoci sami vyrazit vpřed.  

Vybraných 57 údajně nejlepších ruských vojáků Largokagulského pluku vedených nejmenovaným štábním kapitánem mělo podpořit 9 Čechoslováků, jejichž cílem bylo zajmout na kótě 77 rakousko-uherskou polní stráž. Prap. Syrový postupoval s čet. Kašparem a třemi bratry k nepřátelským zákopům. Vpravo a vlevo je kryly dvoučlenné hlídky – „dozory“. V levém „dozoru“ postupovali střelci František Oliverius a Václav Hála (*13. 8. 1896, Starý Nepomuk – ?). Při přibližování k nepřátelské pozici se ozvala střelba od ruského oddílu, který začal pod tlakem nepřítele ustupovat, spolu s pravým legionářským „dozorem“. Zanedlouho se začal nepřítel přibližovat také k družstvu prap. Syrového. Čechoslováci je zpozorovali dřív. Prvním výstřelem byl zasažen nepřátelský důstojník. Rozhořel se střelecký boj. Prap. Syrový s pěti muži dostal do obklíčení nepřátelských vojáků. Bylo vidět přicházející nepřátelské posily. Spojení na „dozory“ nebylo, začala docházet munice, zbývalo jen několik granátů. V tom prap. Syrový uslyšel od nepřítele polštinu. Začal vydávat polské a německé rozkazy a otevřel tak v nepřátelské formaci vpravo průchod a rozvědce se podařilo zběsilým úderem probít zpět a vrátit se do vlastních zákopů. František Oliverius z levého „dozoru“ se nevrátil. Byl při ústupu těžce raněn. Měl roztříštěnou nohu. Podle vzpomínek bratra Hály „V tom drahý Oliverius klesl a volal: ‚Bratři, jsem raněn!‘ Ale v té vřavě nikdo jej, vyjma mne, nezaslechl. Nemohl jsem však proň ničeho dělat, jelikož téměř na dosah byli již nepřátelé. Popoběhl jsem as 50 kroků, obrátil se a zahlédl jsem, že kolem bratra Oliveria byl již chumáč Němců. Střelil jsem do toho chumlu s úmyslem, že raději zabiji bratra Oliveria, než aby se dostal živ do rukou nepřítele. Ale tu již zas štábní kapitán velel: ‚Utíkat!‘…“ Rozvědka, vyslaná po oznámení jeho ztráty po návratu do vlastních zákopů, jeho tělo nenalezla, ale u padlých polských legionářů (podle zprávy ruského důstojníka šlo o 80–120 padlých) nalezla různé dokumenty, které pomohly zjistit situaci nepřátelských jednotek na úseku fronty.

Generál Brusilov vyznamenal čtyři muže české rozvědky křížem sv. Jiří a prap. Syrový a ruský kapitán obdrželi řád sv. Vladimíra. Poprvé byla bojová akce československých dobrovolců zmíněna ve svodce hlavního stanu velitele ruské armády: „Na jihu od Pripjati v okolí Haluzí naši rozvědčíci, sestávající z Čechů, provedli zdařilou operaci, v níž se zvláště vyznamenal praporčík Syrový“. Zprávu následně převzal tisk. Jednalo se o završení první fáze formování československého odboje na Rusi. Česká družina byla zanedlouho přetransformována na čs. střelecký pluk.

Sokol a starodružiník František Oliverius se stal nezvěstným. Pravděpodobně vykrvácel na bojišti. Podle některých zpráv byl zajat, vyléčen a popraven ve Lvově, podle dalších dokonce až v Praze. Nikdy se ovšem nepodařilo informaci jednoznačně ověřit. Nedlouho po rozvědce byli v Čechách vyslýcháni lidé, kteří s ním byli v Rusku v písemném kontaktu.

Jeho o pět let mladší bratr Karel Oliverius bojoval v řadách berounského c. k. pěšího pluku 88. Jako vojín 5. roty tohoto rakousko-uherského pluku padl 4. července 1917 u Koniuch v Haliči. V rámci bitvy u Zborova. Ten den byl pochován na plukovním hřbitově západně od Koniuch. Jejich matka, označována běžně v meziválečném tisku za ovdovělou, byla údajně pronásledována rakousko-uherskými úřady, a po konci války obdržela od Kanceláře legií jen nepravidelné měsíční příspěvky v řádech desítek korun. Jediný její příjem. V roce 1925 se péčí místních legionářů její případ dostal k národně socialistické poslankyni Fráňe Zemínové a obdržela trafiku, ve které pracovala ještě v roce 1936.

První pamětní deska Františka Oliveria byla odhalena 28. října 1923 na fasádě předního domu č. p. 65 na náměstí. Již tehdy je vzpomínána těžká životní situace jeho „ovdovělé“ matky. Na budově radnice byly desky na paměť padlých občanů slavnostně odhaleny při příležitosti 10. výročí vzniku Československa, 28. října 1928. Je zde uveden spolu s bratrem a dalšími 104 místními obětmi 1. světové války. Nová pamětní deska Františka Oliveria byla na fasádě domu č. p. 65 odhalena 27. června 1937. Šlo o slavnost v rámci 20. výročí bitvy u Zborova, za přítomnosti gen. Jana Syrového. Deska dodnes hlásá: „V tomto domě se narodil Sokol – starodružiník František Oliverius, obětoval se při historické rozvědce praporu J. Syrového za svobodu milované vlasti, na věčnou paměť věnováno jedn. čsl. obce legionářské a těl. jedn. Sokol v Radnicích 1937“

Vlastimil Křišťan

Pamětní deska Františka Oliveria na rodném domě v Radnicích:
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE3211-28669

Pamětní desky obětí 1. světové války na budově radnice v Radnicích:
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE3211-5713

Jméno Františka Oliveria je připojeno k seznamu v Borjatíně na Ukrajině:
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=UKR-55192

Summary
František Oliverius was born in 1893 in Radnice, Bohemia, and became a locksmith and an active member of the Sokol movement. In 1913 he travelled to Volhynia to work among the Czech minority and soon emerged as a respected Sokol instructor. After the outbreak of the First World War, he enlisted among the very first volunteers of the Czech Company (Česká družina) within the Russian Imperial Army. Oliverius took part in reconnaissance missions, trained new volunteers recruited from prisoners of war and served as an example to other Czechs from his home region. During a dangerous night reconnaissance near the village of Haluzi on the Styr River in January–February 1916, he was seriously wounded and left behind during the withdrawal. He was declared missing and never conclusively identified. His sacrifice became part of the founding legend of the Czechoslovak resistance in Russia and has been commemorated in his hometown since the interwar period.

Zdroje
Matrika narozených Radnice 32, fol. 333 a 389. On-line: https://www.portafontium.eu/iipimage/30071489/radnice-ro-32_3280-n?x=89&y=310&w=890&h=424

HÁLA, Václav. Poslední rozvědka bratra Oliveria. In: Pod slavným prapory starodružiníků. Kniha 4. Praha, 1929, s. 36–46. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:e890a7ab-f57e-11ea-9b40-001b63bd97ba

Rozvědka Jana Syrového. In: Za svobodu. Díl I. Praha, 1925, s. 237–240. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:afb066bd-100e-11e8-8a2f-005056b73ae5

Rozvědka Jana Syrového. In: Naše vojsko, 1. 2. 1929, s. 138-139, on-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:367ec8d0-1f32-11e1-9418-0013d398622b

PRÁŠEK, Vojtěch. Česká družina: Psáno k 20. výročí jejího založení. Praha: Československý Legionář, 1934, s. 49, 96-97 a 150. Dostupné také z: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:c7ede5eb-0fc9-11e8-ad37-005056b73ae5

ČIŽMÁŘ, Jaroslav. Slavná rozvědka. In: Moravský legionář, 4. 2. 1926, on-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:350714e0-5875-11e1-99f8-0013d398622b

Dvě vzpomínky: 1. Pod kotou 77. In: legionářská stráž, 31. 1. 1936, on-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:84716910-57ce-11e1-997a-0013d398622b

Dvě vzpomínky: 2. Legionářova matka. In: Legionářská stráž, 7. 2. 1936, on-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:87750c20-57ce-11e1-83c0-0013d398622b 

Památce bratra Oliveriusa. In: Národní osvobození, 27. 6. 1937, s. 3. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:3579a6e0-aaf5-11e1-99b5-0013d398622b

Oslava 5. výročí naší samostatnost. In. Žďár, 3. 11. 1923, s. 1.

FINK, Jaroslav. Br. František Oliverius – sokol, starodružiník. In: Legionářská stráž, 18. 6. 1937. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:8b963df0-595f-11e1-a97d-0013d398622b 

FINK, Jaroslav. Bratr František Oliverius, sokol – starodružiník. In: Národní osvobození, 13. 6. 1937, s. 4. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:fcd846c0-aaf4-11e1-8e11-0013d398622b

MOL, j. Za jedním z prvých a neznámých. In: Družina československých legionářů, 21. 1. 1926, s. 1. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:a8ccc8bc-b04c-4a9a-ba31-2b57fed02e57

Rozvědka generála Syrového. In: Důstojnické listy, 11. 3. 1926, s. 2. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:1e770416-5a71-11e7-90e7-005056b73ae5

PÁNKOVÁ, Marie. Přišli jsme z Volyně. Hlas revoluce, 30. 4. 1977, s. 8. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:9454c26c-aafa-11ea-8559-001b63bd97ba

Prvním popraveným ruským legionářem František Oliverius z Radnic u Plzně In: Hlas národní obrany, 1. 8. 1921, s. 192. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:d3f60180-ed10-11e1-bc05-000d606f5dc6

Radnice. In: Žďár, 20. 10. 1928, s. 1.

Karel Oliverius, Matriky pěšího pluku 38 a předchůdců. 1915-1918. sv. 10, s. 17. On-line: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:84da6ebd-5eb5-11e9-b24d-005056b73ae5

Svárovský Vladimír, Jaroslav. Volynaci.cz, on-line: https://www.volynaci.cz/volynsti-cesi/12081/