Největší masový hrob obětí nacismu na území České republiky

Největší masový hrob obětí nacismu na území České republiky

Dnes, 13. dubna, je tomu právě 80 let, co do západočeského Tachova dorazil tzv. vlak smrti, převážející vězně z koncentračního tábora Buchenwald do vyhlazovacího tábora Flossenbürg. Přibližně 600 těl vězňů, kteří převoz nepřežili – ať už zimou, hladem, žízní, vyčerpáním, nemocemi či násilnou smrtí – bylo na místním Novém židovském hřbitově polito petrolejem a spáleno.

Nacisté, vystaveni tlaku postupujících Spojenců, se tehdy rozhodli zamést stopy po koncentračních táborech a „evakuovat“ vězněné do Bavorska. Týkalo se to více než 700 000 vězňů, jejichž kolony se v posledních válečných měsících pohybovaly na území dnešního Polska, Čech, Německa a Rakouska. Mnoho z vězněných – 250 000 až 300 000 – útrapy nepřežilo. Během přesunů byli vězni vystaveni nepříznivým povětrnostním podmínkám, dostávali pouze minimum nebo vůbec žádné jídlo a vodu. Ti, kteří již nemohli pokračovat, byli na místě zastřeleni (zpravidla ranou do týlu) a ponecháni u cesty. Jejich těla byla často až dodatečně pohřbena do anonymních masových hrobů. Nebezpečí trestu či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm, kdo se snažili vězňům během transportu pomoci.

Podobně jako v jiných koncentračních táborech na konci války, začala i v Buchenwaldu pro vězně poslední cesta hrůzy a smrti. Esesmani hnali 4 500 mužů různých národností, mezi nimi Čechy, Němce, Francouze, Poláky a Židy, nejprve na nádraží v nedalekém Výmaru. Vtěsnali je do otevřených vysokostěnných nákladních vagonů, v nichž nebylo k hnutí. Transport vyrazil 8. dubna 1945 a zamířil do Chomutova, kde podle přeživšího vězně Leopolda Pernici dostali vyčerpaní, hladoví a žízniví muži první jídlo – misku řídké polévky. Po delší zastávce vlak pokračoval do Plané u Mariánských Lázní, kam dorazil 13. dubna 1945. Zde převzal vlak strojvedoucí Hugo Lauber. Při pozdějším výslechu uvedl, že na každém vagonu hlídkovali dva esesmani, kteří vězně tloukli pažbami pušek nebo je rovnou stříleli.

Cílovou stanicí jízdy vlakem byl západočeský Tachov, který tehdy ležel na území Německem okupovaných Sudet. Transport sem dorazil téhož dne, 13. dubna 1945. Odtud museli přeživší vězni, v počtu 1 500 až 2 000 zesláblých a na kost vyhublých mužů, ihned pokračovat pěšky do cíle své cesty – do třicet kilometrů vzdáleného koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Seřazeni do pětistupů se ve skupinách vydali na tzv. pochod smrti. Nikdo nesměl trpícím pomoci – jinak by za to zaplatil vlastním životem. Než zástupy došly do sousední vesnice Studánka, strážci postříleli přibližně 200 vězňů a jejich těla odklidili na Nový židovský hřbitov v Tachově.

Zde už leželo na 400 mrtvých nešťastníků, kteří nepřežili cestu vlakem. Z posledních dvou vozů vlaku se během přesunu stala pojízdná márnice, do níž se přesouvaly mrtvoly, těch však bylo příliš mnoho. Bezvládná těla tak končila někdy i podél trati nebo v narychlo vykopaných jámách. Tímto způsobem se uvolňovalo místo v dalších vozech, kam byli opět ukládáni mrtví. Na Novém židovském hřbitově v Tachově pak Esesmani na 600 shromážděných těl polili petrolejem, dehtem a několik dní je spalovali. Místo se tak stalo největším masovým hrobem obětí nacismu na našem území. 

Rok po válce se na Nový židovský hřbitov v Tachově dostal šestiletý chlapec František Soukup se svými rodiči. Vzpomínal: „Tehdy se tam ještě válela spousta věcí. Zbytky bot, přezky od opasků, lžíce a další. Zdi byly od ohně úplně černé.“

Přeživší vězni mezitím pokračovali ze Studánky dále do Bavorska. Podle historika Jiřího Nenutila, jenž se událostí zabývá, se pochod ve Studánce zřejmě rozdělil. První trasa vedla přes vrch Rozsocha, druhá do obce Lesné přes obec Písařova Vesce. Cestou Leopold Pernica zvedl sedmdesátiletého Poláka, který upadl, a spolu s dalším člověkem ho podpíral. Dostali se tak až na konec zástupu. Dozorce je okamžitě vyzval, aby cizince pustili. „Položili jsme ho a rychle jsme pokračovali v chůzi. Po několika krocích zazněl výstřel...“ vyprávěl.

Oddíl, jehož součástí byl také Leopold Pernica, se dovlekl až na Starou Knížecí Huť. V močálu zarostlém trávou přenocovali. „Kolem tohoto místa vytvořili SS řetěz a vydali rozkaz lehnout. Kdo zvedne hlavu, bude zastřelen... Ráno jsem ze silnice viděl, jak se na bahnisku marně pokouší vstát několik desítek vězňů. SS je zastřelili,“ vylíčil. Údajně ještě téhož dne v noci dorazila skupina do Flossenbürgu. Z těch, kteří v Tachově vystoupili z vlaku, jich pochod smrti přežila pouhá polovina. Podle přeživšího Jana Titze stál u vstupu strážce a bil příchozí bičem. Peklo však pokračovalo. Dne 20. dubna 1945 nastala evakuace tábora, takže se na 15 000 vězňů vydalo pěšky do asi 300 kilometrů vzdáleného Dachau. Jan Titz a další měli ovšem obrovské štěstí, jelikož je cestou osvobodili Američané. Převezli je na zámek Stamsried, kde se o ně postarali.

Jiří Řezníček

Číslo válečného hrobu: CZE3215-5803

Odkaz na pomník v Evidenci válečných hrobů zde: 

Památník největšího masového hrobu obětí nacismu v České republice na Novém židovském hřbitově v Tachově. 

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE3215-5803

Summary:

On April 13, 2025, it is exactly 80 years since the arrival of the so-called "death train" in the West Bohemian town of Tachov. The train was transporting prisoners from the Buchenwald concentration camp to the Flossenbürg extermination camp. Around 600 prisoners who died during the journey—due to cold, hunger, exhaustion, disease, or violence—were burned on the local Jewish cemetery, making it the largest mass grave of Nazi victims in Czech territory. As the Allies advanced, the Nazis attempted to cover their crimes by evacuating over 700,000 prisoners across Europe. Death marches and transports resulted in up to 300,000 deaths. In the final days of the war, 4,500 prisoners were forced onto open freight cars and transported across war-torn regions. Survivors from the train were then forced to march 30 km on foot. Many perished on the way. Only half of those who arrived in Tachov survived to reach Flossenbürg. Some were later liberated by the Americans near Dachau.