Konec evakuace čs. legie z Ruska a československé válečné hroby ve vlnách
Evakuace československých legionářů z Ruska je jedním z nejúspěšnějších logistických výkonů naší armády. Již od vzniku Československé republiky sílyly hlasy žádající evakuaci do vlasti. Nejprve se uvažovalo o západní trase za pomoci železnic, ale vojenská realita si vynutila trasu východní. Lodní. Využívající klíčový přístav Vladivostok.
První transport vyplul z Vladivostoku 15. ledna 1919 na italské lodi SS Roma. Jednalo se o 139 invalidů a nemocných z vladivostocké nemocnice, československé legionáře starší 42 let, které doplňovala také skupina politických pracovníků nedávno zrušené Odbočky Československého národní rady v Rusku. Následovalo dalších 11 transportů s invalidy, nemocnými a staršími legionáři a dalších 25 transportů s muži bojových jednotek, ale také pracovníky či rodinnými příslušníky. Transporty zároveň často vezly zboží na obchod či takové, které postrádala mladá republika. Většina evakuačních transportů směřovala z Vladivostoku přes Indický oceán a Suezský kanál a přistávala především v italském Terstu. Ojediněle v Neapoli či francouzské Marseille. Především americké lodě ale volily cestu „kolem světa“ přes Panamský průplav. Ojediněle legionáři přistávali v severoamerických pacifických přístavech, a po intermezzu na kolejích, pokračovali v cestě z přístavů atlantických. Takové transporty přistávaly ve francouzském Brestu či německém Cuxhavenu.
Zdravotní stav cestujících legionářů, nehody různého typu, sebevraždy či tropické počasí vedlo během evakuace k desítkám úmrtí. Cestu do vlasti nepřežilo asi 48 mužů československého vojska a 4 civilisté (při 12. transportu zemřela tříletá Věra Gründlová, dcera legionáře Bohumila Gründla, při 20. transportu spáchal sebevraždu pracovník Josef Fenkl a zemřel desetiměsíční Boris Jandík, syn legionáře a na tuberkulózu zemřel pracovník Josef Brychta). Do moře bylo pochováno nejméně 30 legionářů a u dalších 7 to není zcela jisté. Další zemřelí byli pochováni, pokud to dovolily úřady, na hřbitovech přístavních měst, jako Šanghaj, Singapur, Cristobal, Aden, Suez či Brest, či v blízkosti železničních tras, například v kanadském Valcartier či italském Giulianově. Smutné prvenství si připsal 6. transport “invalidů” na lodi Liverpool Maru v létě 1919, kdy během plavby zemřelo 8 mužů.
Při pohřbívání do moře byl zesnulý zpravidla zašit do plátěného vaku spolu se železnou zátěží. Byl zakryt praporem v národních barvách a někdy také praporem spojenců, jimž loď patřila. Na boku či zádi byl zřízen katafalk přesahující lodní zábradlí. Vlajka na lodním stožáru byla stažena na půl žerdi a u katafalku se seřadila čestná stráž, velitelé a pokud byla možnost hudební těleso. Pokud to velikost palub dovolila byli přítomni také diváci z řad lodního personálu a bratrů legionářů. Motory lodi se zastavily. Smuteční průvod přinesl tělo nebožtíka na katafalk. Zpravidla promluvil velitel transportu či kapitán lodi. Za zvuků československé hymny byl katafalk nakloněn a ostatky sklouzly do vln. Po chvíli se opět rozeběhly lodní motory a loď pokračovala dál v cestě.
Poslední 36. evakuační transport legionářů z Ruska přijel na území ČSR 13. listopadu 1920. Americká loď Heffron, a následně 3 sanitní vlaky, odvezly přes polovinu světa 721 důstojníků a vojínů 31 různých pomocných služeb a 220 občanů, 42 žen a 8 dětí. Strážní službu vykonávaly tři roty českých Němců. Úředně byl jako den ukončení evakuace ustanoven 30. listopad 1920 a k tomuto datu se vázaly další zákonné lhůty. Celkově bylo takto evakuováno 67 730 osob. Z toho 56 459 vojáků a důstojníků a 11 271 civilistů.
V italském Terstu byl v září 2024 odhalen pomník “Československým dobrovolcům, kteří do vlasti nedopluli”. Pomník vznikl na hrobě Emilie Hromádkové. Spolu s manželem Václavem se podílela v ruském Taganrogu na podpoře československého hnutí. V roce 1933 byla nazvána dokonce matkou praporu 8. pluku. Zemřela na tyfovou nákazu během evakuace do vlasti 5. března 1920.
Vlastimil Křišťan
Pomník “Československým dobrovolcům, kteří do vlasti nedopluli” v italském Terstu: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=ITA-55661
Hroby v Indickém oceánu: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-lokality?id=94580758-8b3a-4777-bdae-becb4d54cf32
Hroby v Arabském moři: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-lokality?id=fc19fdf4-7840-4b58-a50d-342af6d287d6
Hroby v Rudém moři: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-lokality?id=5b59ddae-6fb0-4243-9aa9-7985607a4332
Summary
The evacuation of Czechoslovak Legionnaires from Russia between 1919 and 1920 was one of the most complex logistical operations undertaken by the young republic. With the western railway route blocked, the troops travelled east to Vladivostok, from where 36 maritime transports carried more than 67,000 soldiers and civilians across the world via the Suez Canal, the Indian Ocean, or, in some cases, the Panama Canal. Dozens did not survive the journey, dying from illness, accidents or harsh conditions, and were buried at sea or in ports such as Shanghai, Singapore, Aden, Suez, Cristóbal or Brest. The final transport reached Czechoslovakia in November 1920. In 2024, a memorial dedicated to those who never reached home was unveiled in Trieste, honouring their sacrifice and commemorating the dramatic return of the Legion.
Dobrovolec František Růžek zemřel na následky nemoci 29. 6. 1920 v lodní ošetřovně lodi Edelyn. Ten samý den byl pohřben do Tichého oceánu na 15° 22' severní šířky a 156° 12' východní délky.
Zašívání zemřelého do pytle na palubě lodi President Grant během 23. transportu.
Snášení těla čs. dobrovolníka na palubu lodi America pravděpodobně během 22. transportu.
Momentka z pohřbu na lodi Mount Vernon během 20. transportu.
Pomník “Československým dobrovolcům, kteří do vlasti nedopluli” v italském Terstu na hrobě Emilie Hromádkové.
Zdroje
Legionářský směr: transporty special. Praha: ČsOL, 2020. On-line: https://www.csol.cz/wp-content/uploads/2022/08/LS_transporty_spec_2020.pdf
ZEMEK, Oldřich. Z Asie do Evropy: vypravování o návratu legionářů. Brno: Moravský Legionář, 1926, s. 51-52. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:de5605d3-9679-11ea-a51a-001b63bd97ba
ZEMAN, Adolf. Československá Odyssea: dojmy čsl. novináře-dobrovolce z cesty na lodi "President Grant" z Vladivostoku do vlasti: Tichý oceán, květen-červen 1920. Praha: Otto, 1920, s. 166-168. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:3cfa45df-dfb5-11e9-902f-005056b73ae5
FIBICH, Karel. Povstalci. Praha: Za svobodu, 1933. sv. Díl V, s. 192, 196,197. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:c0947573-f823-11ea-9ef1-001b63bd97ba
MIKOLÁŠEK, Karel. Ze Sibiře kolem světa domů: cesta 20. transportu čsl. legií. Beroun: A. Šefl, 1927, s. 67 a 158. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:ac6b6858-fcbd-11ea-a32e-001b63bd97ba
Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916-1920. Praha: nákladem pluku, 1926, s. 230. on-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:87b75b88-0fc3-11e8-927a-005056b73ae5
Těšík Arnošt. Frýda Antonín. In: BUKVIČKA, Jaroslav. Paměti našich legionářů, Kniha 1. Mladá Boleslav: Knihtiskárna Jaroslava Chládka, 1936, s. 373 a 280. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:0d9f4914-4125-11eb-88d2-001b63bd97ba
ALFA, Valenta. Pohřeb na moři. In: Sibířská Pětka: měsíčník věnovaný humoru, satiře a pravdě našeho zahraničního vojáka. Praha: Sibířská Pětka, 1. 12. 1925, s. 4-5. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:f4f3a418-3d40-11e9-ac2b-005056b73ae5
Výročí velké anabase: Dne 30. listopadu 1920 poslední legionáři ve vlasti. In: Obrana lidu, 29. 11. 1947. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:5395440e-b6e8-48a5-af0c-5e0db4c51283
Družina československých legionářů, 30. 12. 1920, s. 7. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:442758f4-6214-461e-a848-d863021a54cc
Legie, 26. 10. 1933, s. 4. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:116938e3-ec86-11e6-a36d-005056b73ae5
