Liptaňská tragédie

Liptaňská tragédie

Události v Liptani z 22. září 1938 představují z hlediska počtu obětí nejzávažnější incident tzv. henleinovského povstání. Přesto jsou oproti událostem v západočeském pohraničí, zejména ve Schwaderbachu (Bublava), Habersbirku (Habartov) a Gossengrünu (Krajková), podstatně méně známé. Zatímco oběti západočeských násilností byly ještě před „Mnichovem“ pietně pohřbeny za značného mediálního zájmu doprovázeného projevy ministra vnitra a generálního velitele četnictva, o mrtvých z Liptaně se veřejnost z tisku ani z rozhlasu nedozvěděla. V liptaňském případě navíc chyběli přeživší spolubojovníci či čeští civilisté, kteří by mohli vydat svědectví. Celá kauza vešla v širší známost až po válce, kdy již byla značná část svědků, vesměs Němců z Liptaně a okolí, mrtvá či nuceně vysídlena, a kdy se proměnila i celková podoba místa činu. Mnohé záznamy z poválečného vyšetřování navíc zůstávaly badatelům dlouho nepřístupné.

Svědectví k průběhu tragické události se shodují v tom, že 22. září 1938 se kolem šesté hodiny večerní u nádraží v Liptani začal srocovat dav, který si předsevzal odzbrojit osádku četnické stanice. Praporčík četnictva Vladislav Solnický, který stanici navštívil několik hodin před tragédií, hovoří o stovce účastníků. Na základě pozdějšího vyšetřování se odhadoval dav na 150–180 mužů. Na shromaždišti se rozdávaly zbraně, patrně pašované z Německa.

Dá se předpokládat, že dav dorazil k četnické stanici kolem půl osmé. Ve stejnou dobu ordneři vyzvali v ten den v Třemešné zajatého četníka Františka Vidomuse, aby zatelefonoval do Liptaně Mokrému a pokusil se ho přesvědčit k dobrovolné kapitulaci. Jisté je, že se osádka stanice nakonec s oblehateli dohodla na odevzdání zbraní. Mokrý a jeho podřízení měli zprávy o poklidném odzbrojení kolegů v Třemešné a byli v předchozích týdnech opakovaně instruováni, aby nezavdali příčinu k incidentu. Pravděpodobně předpokládali, že jim bude umožněn volný odchod, nebo že budou internováni. Na akutní hrozbu krveprolití zřejmě nikdo nepomýšlel. Pokud by se cítili bezprostředně ohroženi na životě, mohli se pokusit stanici bránit.

Odzbrojením a internací by celá záležitost možná skončila, nebýt náhody v podobě příjezdu motocyklistické hlídky finanční stráže z Fulštejna, kterou tvořili dozorci Vítězslav Hofírek a Inocenc Dostál. Průběh následujících událostí zůstává nejasný a poválečné vyšetřování překvapivě ani neusilovalo o jeho zevrubnější analýzu. Výpovědi se shodují, že po příjezdu motocyklu začala střelba. Zda dav zahájil palbu na finance, nebo zda tito sami vyrazili se zbraněmi na pomoc četnické stanici, není jisté.

Následovala přestřelka, která si vyžádala tři životy na straně povstalců. Část svědků po zahájení palby rozprchla, ostatní uváděli pouze to, že financové sesedli z motocyklu a běželi směrem k četnické stanici. Je možné, že po vstupu do budovy stanice, již obsazené henleinovci, byli oba ozbrojeni. Smrt tří henleinovců rozlítila dav, který začal volat po odvetě. Toto volání pravděpodobně vyslyšel Alfred Selig, který samopalem postřílel osazenstvo stanice. Přesto zůstává otazník nad způsobem zabití dozorců finanční stráže Vítězslava Hofírka a Inocence Dostála, v neposlední řadě pak je vůbec nejasné, kde byl zabit šestý příslušník SOS, František Čech. 

Podle výpovědí svědků zůstala těla vrchního strážmistra Rudolfa Mokrého, strážmistra četnictva Viléma Lehera a vrchního respicienta Ludvíka Svobody v budově četnické stanice do druhého dne, 23. září. Tehdy byla spolu s ostatky Hofírka, Dostála a Čecha naložena na nákladní automobil a převezena do Německa. Těla byla uložena do márnice a 24. září pohřbena do bezejmenných hrobů označených pouze evidenčními čísly.

Po odstoupení pohraničních oblastí Německu v říjnu 1938 začaly rodiny zavražděných příslušníku SOS pátrat po svých příbuzných, přičemž celé měsíce dostávaly nejasné a neúplné informace. Až v lednu 1939 se dozvěděly, že byli zabiti v Liptani a posléze rodiny vypátraly i místo jejich pohřbení. Vzhledem k tomu, že hroby nacházely na území cizího státu, musely rodiny žádat o povolení k exhumaci a převozu do tehdy již okupované republiky.

K první exhumaci došlo 30. března 1939, kdy byly na hřbitově v Hlubčicích vyzdviženy ostatky vrchního strážmistra Rudolfa Mokrého. Dne 3. dubna byly v krematoriu v Moravské Ostravě zpopelněny a urna byla uložena na hřbitově ve Frýdku do rodinného hrobu.  K druhé exhumaci došlo o tři měsíce později, 30. června, kdy byl vyzvednut dozorce finanční stráže Vítězslav Hofírek a pohřben v Řicmanicích. Krátce nato, 4. července, byly exhumovány ostatky dozorce finanční stráže Inocence Dostála a uloženy do rodinného hrobu v Konici, a následující den, 5. července, pak ostatky dozorce finanční stráže Františka Čecha, který spočinul v rodinném hrobě v Dobřínsku.

Na hřbitově v Hlubčicích tak až do vypuknutí druhé světové války zůstali vrchní respicient Ludvík Svoboda, jehož manželka nedokázala exhumaci uskutečnit, a strážmistr četnictva Vilém Leher, kterého se otec, člen NSDAP zřekl. Otázka jejich exhumace nebyla otevřena ani po válce.

V roce 2019 byl zahájen rozsáhlý výzkum celé tragické události a kontaktování rodin pro shromáždění všech dostupných materiálů, které by mohly být uloženy mimo oficiální archivy. Počátkem roku 2023 byla otevřena otázka možné opravy pomníku na hlubčickém hřbitově, financované prostředky Ministerstva obrany České republiky. To vedlo k prohlídce pohřebiště ředitelem odboru péče o válečné veterány, v jejímž důsledku se znovu otevřela i otázka exhumace posledních dvou obětí a jejich převozu do České republiky. Následně byly zahájeny všechny nezbytné kroky k uskutečnění samotné exhumace.

Po dvou letech příprav se téměř po sedmaosmdesáti letech, 19. srpna 2025, zahájila pracovníky Instytut Pamieci Narodowej exhumace. Toho dne byly na vytipovaném místě hlubčického hřbitova nalezeny ostatky vrchního respicienta Ludvíka Svobody, a druhý den, 20. srpna, i ostatky strážmistra Viléma Lehera. Následně byly letecky z Katovic armádním speciálem přepraveny do Prahy. Viz reportáž na ČT 24

Ani těmito posledními dvěma exhumacemi se však příběh šesti padlých příslušníků Stráže obrany státu z Liptaně neuzavírá, protože bude zapotřební znovu celou událost zdokumentovat a zpracovat do podoby, která by alespoň rámcově dokázala popsat, co se vlastně v druhé polovině září 1938 v Liptani odehrálo, jaké byly osudy jednotlivých obětí, i útočníků z řad německého obyvatelstva, a zároveň vyvrátit některé legendy a mýty, které za osm desetiletí liptaňská tragédie nesprávnou interpretací vytvořila. 

kpt. Ing. Martin Vaňourek

Summary

On 22 September 1938, the village of Liptaň witnessed the deadliest incident of the Henlein uprising. An armed mob of local Germans surrounded the gendarmerie station, whose crew had agreed to surrender without resistance. The situation escalated when a patrol of the Financial Guard arrived; gunfire broke out, and six members of the State Defence Guard (SOS) were killed. Their bodies were secretly transported to Leobschütz in Germany (today Głubczyce, Poland) and buried in anonymous graves. Families struggled for months to learn the truth and later sought exhumations, but only some remains were returned before the outbreak of the Second World War. Others remained in Hlubčice for decades, as political conditions prevented their transfer. A renewed effort after 2019 brought together historians, archives, and relatives. In August 2025, the last two victims were exhumed by the Polish Institute of National Remembrance and transported back to Prague by military aircraft, closing a long and painful chapter.