Exhumace obětí nacistických zločinů

Konec druhé světové války na území Československa si vyžádal velké množství životů. Přes okupované území od podzimu 1944 až do samého konce války procházely transporty smrti. Ve věznicích a táborech nacisté hromadně popravovali zadržované. Další oběti si vyžádalo vraždění ustupujících německých jednotek v dubnu a květnu 1945. Důstojného pochování se v danou dobu dočkali pouze někteří ze zavražděných. Jejich jednotlivé i masové hroby byly často záměrně neoznačené. Válka v Evropě sice v květnu 1945 skončila, ale objevování válečných hrobů tím teprve začalo.

Státní orgány, místní samosprávy i jednotlivci – často pozůstalí – se začali o nalezení míst posledního odpočinku obětí nacistických zločinů zajímat okamžitě po skončení bojů. Vycházeli z dokumentů německých úřadů, z výpovědí očitých svědků, ale i z výpovědí dopadených zločinců. První vyzvedávání ostatků probíhalo již v květnu a pokračovalo i během léta. V některých případech se z hygienických důvodů čekalo na ochlazení.

Rozsáhlé podzimní exhumace byly za velkého zájmu tisku a na přání pozůstalých zahájeny 30. srpna 1945 v Terezíně. Od soboty 1. září do úterý 4. září 1945 byly ze šesti hrobů vyzvednuty ostatky 601 vězňů – zastřelených, oběšených, umlácených či zemřelých hladem. V kotlině na bývalém popravišti byli uloženi do rakví a 4. září večer se konalo pietní rozloučení za účasti čestné roty, zástupců Zemského národního výboru (ZNV), představitelů samosprávy z Bohušovic a Litoměřic, a také Otty Filipa, delegáta ústředí Svazu politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu (SOPVP). Národní pohřeb proběhl 16. září 1945 za účasti Jana Masaryka a dalších představitelů státu, samospráv, spolků a pozůstalých. Bohužel, nešlo o jediné místo masových hrobů.

Již 6.–7. září 1945 byl za slunečného počasí a z nevhodné půdy exhumován místním německým obyvatelstvem hrob asi 250 obětí na židovském hřbitově ve Stodu. Šlo většinou o válečné zajatce, kteří zde zahynuli hladem, vyčerpáním a mučením během zastávky vlakového transportu na stodském nádraží ve dnech 13.–16. dubna 1945. Oběti se tehdy nepodařilo konkrétně identifikovat, přestože byly dle vzpomínek nalezeny polské identifikační známky a součásti uniforem. Dobová novinová zpráva popisuje exhumaci takto: „Kolem půl jedenácté dopolední byla po výkopu asi půldruhého metru slehlé země nalezena první mrtvola. Byl to Polák, podle štítku polský důstojník. A potom již vrstva za vrstvou. Dusivý, sladký, štiplavý pach, vznáší se v bezvětrném slunném dni jako hustý mráček nad šachtou smrti. Nic se neozve, i ptactvo se vzdálilo, nic se nepohne. Těžká atmosféra. V šachtě pracují Němci ze Stoda…“ Minimálně jeden z mužů byl podle oděvu příslušníkem amerického letectva. Všechny oběti byly pietně uloženy 9. září u silnice směrem na Domažlice. Dnes je místo nazýváno Háj umučených. Devět identifikovaných amerických letců bylo později převezeno americkou armádou mimo území Československa.

Další velký masový hroby byl v září otevřen například také v Bohosudově u dolu Doblhof III. Ostatky 313 obětí transportu smrti – Sovětů, Čechů, Poláků, Italů, Francouzů, ale také Němců – byly následně v říjnu 1945 přeneseny na hřbitov u zříceniny kostela Prokopa Holého mezi Krupkou a Bohosudovem, kde odpočívají dodnes. U Chomutova byly stovky obětí pochodů smrti exhumovány v Březně a Horní Vsi. Na silnicích mezi Frýdlantem a Novým Městem pod Smrkem zahynulo při jiném pochodu asi 540 osob, které byly postupně dohledávány.

Menší pohřebiště byla nacházena náhodou či na základě výslechů místních německých obyvatel či německých zajatců. V září 1945 v obci Dvorce zaskočil nadporučík SNB Ladislav Solnický podezřelého místního Němce otázkou, kde leží zavraždění váleční zajatci. Němec oznámil, že mu místo ukáže a dovedl jej k místu v lese asi kilometr za obcí. Následné exhumace v polovině listopadu odhalily 36 zavražděných sovětských zajatců. Dalších šest rudoarmějců bylo nalezeno až při tání sněhu v roce 1946. Všech 42 mužů bylo v rudě natřených rakvích pochováno v parku ve Dvorcích a následně přeneseno na hřbitov do Bruntálu.

Nacisté chtěli, aby se na jejich oběti zapomnělo. Vzali jim důstojnost i jména. Vrátit zavražděným osobní příběhy bylo dobovými metodami a technologiemi takřka nemožné a i dnes jde o složitý, komplexní a nákladný proces. Důstojnou památku na muže a ženy, kteří zahynuli v nelidských podmínkách, dodnes uchovávají jednotlivé pomníky a hřbitovy. Nezapomeneme.

Vlastimil Křišťan

Malá pevnost Terezín v Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE4205-31078

Háj umučených – Stod v Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE3212-6118

Pomník zavražděných rudoarmějců ve Dvorcích v Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE8103-33381

Hromadný hrob 313 obětí pochodu smrti v Krupce v Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE4213-716

Summary
At the end of World War II, thousands of victims of Nazi crimes remained buried in mass graves across Czechoslovakia. Many were executed in prisons and camps, or perished during death marches and transports. Their graves were often left unmarked to erase their memory. From May 1945, exhumations began under the initiative of state authorities, local communities and bereaved families. In Terezín, over 600 victims were recovered; in Stod, about 250 prisoners of war were unearthed; in Bohosudov, 313 bodies of multiple nationalities were reburied. Similar efforts took place across the country, uncovering both large and small burial sites. Although individual identities were rarely restored, memorials and cemeteries preserve the dignity of the dead. These acts of remembrance remain vital in confronting the atrocities of the past.