Bitva u Žďáru 30. září 1745

Bitva u Žďáru 30. září 1745

Smrtí císaře Karla VI. roku 1740 a nástupem jeho dcery Marie Terezie na habsburský trůn se otevřela otázka platnosti tzv. pragmatické sankce. Tu sice většina evropských mocností formálně uznala, ale po změně na trůně se ukázalo, že dohody nehodlají respektovat. Nejvážnějším protivníkem se stal pruský král Fridrich II., který bez vyhlášení války obsadil bohaté Slezsko a tím zahájil první slezskou válku.

Ta skončila roku 1742 pro Rakousko ztrátou této země. Druhá slezská válka vypukla roku 1744, kdy Prusové znovu vpadli do Čech, neboť pruský král se rozhodl pojistit si zisk Slezska, protože Rakousko začalo, i díky podpoře z Velké Británie, získávat na síle. Zatímco Marie Terezie doufala v obrat a odmítala kompromisy, Fridrich II. pokračoval v agresivní politice. Pruská armáda pronikla k Praze, kterou po krátkém obléhání obsadila, a podařilo se jí zabrat i značnou část Čech. Rakouská armáda nacházející se v Porýní musela rychle reagovat. Přesunula se do Čech a vytlačila Prusy z Prahy. Následovalo složité manévrování bez větších střetů, v němž byli Rakušané úspěšnější. Fridrich proto nakonec ustoupil zpět do Slezska, kde se rozhodl vyčkat na nepřítele a svést rozhodnou bitvu. Prusko, ač silné vojensky, se začalo ekonomicky vyčerpávat a hrozila mu i politická izolace. Po pruském vítězství 4. června 1745 u Hohenfriedbergu (dnes Dobromierz v Polsku) ustoupila rakouská armáda vedená princem Karlem Alexandrem Lotrinským do Čech, pronásledována pruskou armádou. Manévrování vyvrcholilo bitvou u Žďáru.

Pruská armáda čítající přes 22 500 mužů se koncem září 1745 utábořila u Studence poblíž Trutnova. Rakušané a Sasové, dohromady téměř 38 500 mužů, zaujali výchozí postavení na výšinách od vrchu Hranná přes Střítež až po Hajnice. Bojiště bylo vymezeno obcemi Radeč, Studenec, Hajnice a Horní Žďár. Dominantou prostoru byl vrch Hranná (Granner Koppe), kde Rakušané soustředili těžké dělostřelectvo a odkud měl být veden rozhodující útok do boku pruského tábora.

Bitvě předcházelo několik střetů rakouského průzkumu s pruskými předními strážemi, Pro Rakušany měly tyto boje především zpravodajský význam – a v získávání informací o síle a postavení nepřítele byli poměrně úspěšní. Dne 28. září provedl princ Karel Alexander osobně průzkum terénu, o den později vydal velitelům závazné rozkazy a v noci z 29. na 30. září se rakouská armáda přesunula do výchozích postavení. Samotná bitva, plánovaná na 30. září, měla být ofenzivním útokem do boku pruského tábora – tento záměr však nebyl naplněn.

Ráno 30. září byl Fridrich překvapen přítomností hlavní rakouské armády. V rychlosti provedl riskantní manévr: otočil celou armádu o devadesát stupňů tak, aby čelila nepříteli. Tento okamžik mohl Rakušanům přinést vítězství, avšak rozhodné nasazení nepřišlo.

Na severním křídle se střetlo pruské a rakouské jezdectvo. Kavalerie knížete z Lobkowicz byla sevřena v omezeném prostoru na vrchu Hranná a po chaotickém střetu rozprášena. Pruská pěchota poté zaútočila na rakouská děla na vrchu, a přestože byla zpočátku odražena protiútokem granátníků, opakovaným útokem pozice dobyla.

Současně se rozhořel boj o ves Střítež, která během střetů vyhořela. Přes houževnatý nápor Rakušanů udrželi Prusové ves i střed bojiště a rakouský útok se v těchto místech rozpadl. Závěrečný pruský útok vedl první prapor královy tělesné stráže pod velením prince Ferdinanda Brunšvického proti rakouským a saským jednotkám. Obránci měli výhodu obtížného terénu, způsobovali pruským vojákům značné ztráty a tam, kde to bylo nutné, spořádaně ustupovali. Přesto se pruský postup nepodařilo zastavit. Rakušané byli postupně zatlačeni a donuceni ustoupit směrem k dnešnímu Hornímu Žďáru, kde boje skončily.

Do průběhu bitvy se promítla i nedisciplinovaná akce Trenckových pandurů a Nádasdyho husarů, kteří místo úderu do pruského týlu začali rabovat tábor a ukořistili mimo jiné i pruskou armádní pokladnu. Strategický význam tato akce však neměla.

Bitva u Žďáru (něm. Schlacht bei Soor) patřila k nejkrvavějším střetům války o rakouské dědictví a zároveň k okamžikům, kdy Rakušané měli největší šanci zvrátit její výsledek. Nevyužitá příležitost se změnila v těžkou porážku, která oslabila jejich vyjednávací pozici a zklamala britského spojence. Drážďanský mír z 25. prosince 1745 nakonec pouze potvrdil stav z roku 1742 a přiznal Slezsko Prusku.

Rakousko-saská armáda ztratila 7 433 vojáků (padlých, raněných a zajatých), více než 1 100 koní, dále 8 praporů a 19 děl. Prusové vykázali ztráty 3 766 vojáků a 648 koní.

V místech bitvy se dnes nachází dřevěný kříž a informační tabule. Kde leží hroby padlých, přesně nevíme. Tento měsíc však archeologové při průzkumu trasy budoucí dálnice D11 z Jaroměře do Trutnova objevili hromadný hrob na poli u Stříteže. Bylo v něm uloženo devět vojáků a dle nálezů by se měl vztahovat právě k bitvě u Žďáru. Je možné, že pokračující archeologický průzkum přinese další překvapení.

Petr Hažmuka

Odkaz na Pamětní kříž připomínající bitvu u Žďáru v Evidenci válečných hrobů:

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5214-43273

Summary

The death of Emperor Charles VI in 1740 and the accession of Maria Theresa challenged the Pragmatic Sanction. Although recognized by most European powers, agreements were soon broken. Frederick II of Prussia, Austria’s most dangerous rival, seized Silesia, sparking the First Silesian War, which ended in 1742 with Austria’s loss of the province. The Second Silesian War began in 1744 as Prussia invaded Bohemia to secure its gains. After occupying Prague, Frederick was forced back to Silesia, where he sought a decisive battle. On 30 September 1745, near Žďár, his 22,500 troops clashed with a larger Austrian-Saxon force. Despite Austrian advantages, decisive action failed. Prussia turned the tide, winning one of the bloodiest battles of the War of Austrian Succession. Austria’s defeat weakened its diplomatic position, and the Dresden Peace confirmed Silesia as Prussian.