Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře byla rozhodujícím střetnutím tzv. české války (1618–1620), která vypukla po českém stavovském povstání dne 23. května 1618. V nastalém boji se rozhodovalo, zda se přežilá stavovská monarchie změní v modernější absolutistickou monarchii, nebo snad v oligarchickou republiku polského typu. Transformace v oligarchickou republiku nizozemského typu či dokonce v parlamentní monarchii nepřicházela z důvodu ekonomického a kulturního zaostávání českých zemí v úvahu.

V červnu 1620 ohlásil císař Ferdinand II. Štýrský zvláštním mandátem počátek trestné akce proti „zlým rebelům“ a Fridrichovi Falckému. Tehdy se na císařskou stranu přidal bavorský vévoda Maxmilián I. Bavorský a jím vedená Katolická liga, což umožnilo po pacifikaci hornorakouských stavů vrhnout všechny síly do Čech. Mohutná ofenziva císařsko-ligistických vojsk, vedená právě bavorským vévodou, postoupila po menších bojích a šarvátkách až k Praze. Nikdo ze zkušených velitelů obou znepřátelených táborů tehdy nestál o rozhodující vojenskou bitvu. Podle taktiky Kristiána staršího z Anhaltu, vrchního velitele stavovsko-královských vojsk, se měli nepřátelé vyčerpat nekonečnými přesuny a unavit natolik, aby k finální bitvě vůbec nedošlo. S tímto postojem však nesouhlasil horlivý Maxmilián I. Bavorský, který toužil po vojenských vavřínech. Nebýt příhodných okolností a skvělých velitelů, jimiž disponoval, mohla jeho umanutost skončit porážkou.

Ráno dne 8. listopadu 1620 zaujala stavovsko-královská armáda po strategickém ústupu ze střetnutí u Rakovníka (27. 10. – 6. 11. 1620) postavení na vyvýšenině Bílá hora. Místo si vybrala velmi dobře. Na severním křídle se nacházela královská obora s letohrádkem Hvězda, zatímco na jižním křídle se pláň prudce svažovala do údolí Řep a Košíř. I když od západu stoupala stráň pozvolněji, chránily Bílou horu močály lemující břehy Litovického potoka, který bylo možné překročit jen po můstku za vesnicí Řepy. V případě útoku odtud by musel útočník nejprve zdolat svah, přičemž zpomalený postup bylo možné zastavit hustou palbou z děl a mušket. Naproti tomu mělo císařsko-ligistické vojsko o poznání horší pozice, a stavovsko-královští velitelé proto věřili, že k boji nedojde. I síly obou armád byly víceméně vyrovnané – císařsko-ligistické vojsko disponovalo nanejvýš 26 000 muži a stavovsko-královské asi 21 000 žoldnéři.

Samotná bitva a její průběh byly interpretovány účastníky obou stran různě. Rekonstrukce událostí se v několika detailech liší. Přesto lze průběh střetu popsat asi takto: zprvu císařsko-ligistické vojsko vyvolalo šarvátku mezi předními šiky, aby se poté rozhodlo, zda se boj rozvine, či nikoli. V pokročilém ročním období se přitom nechtělo nikomu bojovat. Kdyby tehdy záleželo na mínění velitelů a názoru vojenských teoretiků, bělohorská bitva by se sotva uskutečnila. Jenže nikdo z velitelů habsbursko-katolické strany nedokázal oponovat bojechtivému Maxmiliánovi I. Bavorskému, jenž toužil po rychlém vítězství.

Vlastní bitva vypukla útokem levého křídla císařsko-ligistických vojsk na střed stavovsko-královské armády. Ačkoli byl první útok odražen, boj pokračoval a rozhořel se po celé frontě. Následný druhý útok však přinesl nečekané následky, když se první šiky stavovsko-královského vojska začaly hroutit. Katastrofu údajně způsobila pěší jednotka Jindřicha Matyáše Thurna, složená ze zkušených a ostřílených veteránů, která opustila své pozice. To otřáslo středem i levým křídlem stavovského vojska. Situaci se pokusil zachránit Kristián mladší z Anhaltu, který v čele svých arkebuzírů vpadl do mezery mezi bavorské a císařské jednotky. Bez podpory ostatních jednotek však byla jeho snaha marná. Panika se rychle rozšířila a stavovsko-královská armáda začala ustupovat v naprostém chaosu směrem k Praze. Na bojišti zůstala pouze část moravského pěšího pluku Jindřicha Šlika, naverbovaná z peněz moravských stavů a složená z vojenských profesionálů z rozličných evropských zemí, která se bránila u zdi obory Hvězda.

Proč vlastně došlo k tak katastrofickému selhání stavovsko-královského vojska? Podle tvrzení historiků měla armáda velmi nízkou morálku, neboť se několikrát během vojenské kampaně bouřlivě domáhala nevyplaceného žoldu. Právě nespokojení žoldnéři, rozhádaní důstojníci a ztráta autority vrchního velení byly základními negativními faktory v rozhodujících chvílích střetnutí. Podle významného historika Josefa Polišenského se však věci mohly mít jinak – žoldnéři údajně dostali žold několik dní před bitvou a o střet, v němž mohli přijít o vše, proto nestáli. Nechápali také, proč mají svádět bitvu v nepříznivém ročním období plném dešťů a nastávajících mrazů s opevněným a dobře zásobeným městem za zády.

Místo, kde se památná bitva odehrála, je dnes součástí hlavního města Prahy a je zčásti pokryto vilovou zástavbou, mimo vrcholku Bílé hory a jejího blízkého okolí. Na samém vrcholku se nachází malý jednoduchý pomník, který byl odhalen k 300. výročí bitvy v roce 1920. Podnět k jeho vybudování dali již na počátku 20. století Sokolové, konkrétně Jan Kolátor, starosta župy Podbělohorské, kteří vyhlásili veřejnou sbírku. Projekt bělohorské mohyly zaujal Stanislava Suchardu, autora pomníku Františka Palackého v Praze. Společně s Josefem Gočárem předložili v roce 1908 návrh na monumentální památník, který měl mít podobu otevřeného nádvoří s nepřikrytým hrobem uprostřed. Nádvoří se mělo zvedat na mírně stoupajícím plateau, ohraničeném dvaceti sedmi žulovými hranoly připomínajícími 27 popravených pánů. Ve středu nádvoří měla ležet žena – symbol poraženého národa. Do svahu se mělo zařezávat schodiště, na jehož stupních stály dvě truchlící ženy. Monumentální návrh se však nesetkal s příznivým ohlasem a zásadním problémem byly i finance.

Ve stejné době předložil svůj návrh Národního pomníku na Bílé hoře sochař František Bílek. Jeho koncepce byla neméně monumentální – zahrnovala chrám zapuštěný do skalního pahorku. „Nesmíme připustit, že by naše vlast mohla být jednou v hrobě,“ prohlásil autor. Na vrchol chrámu měly vystupovat sochy Pokory a Čistoty, zatímco stařec s velebným gestem ukazoval na hlavní skupinu v centru pomníku, kde byli zobrazeni sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav i Karel IV. Ačkoliv Bílkův projekt převyšoval po všech stránkách návrh Suchardův a Gočárův, i zde nakonec rozhodly finance. Proto byl odhalen až po válce, v předvečer kulatého výročí bitvy, 7. listopadu 1920, stávající jednoduchý pomník umístěný na navršené mohyle.

V roce 1999 přibyl k pomníku také společný hrob s ostatky 42 mužů a dvou žen padlých v bitvě na Bílé hoře, které byly postupně objeveny při stavbě spartakiádního městečka v letech 1955, 1960 a 1974. Jejich ostatky byly po mnoha letech, kdy ležely v depozitářích, pietně uloženy kardinálem Miloslavem Vlkem společně s představiteli evangelických církví v areálu nedalekého kostela Panny Marie Vítězné. V roce 2014 vzniklo nad hrobem pietní místo, jehož autory byli architekt Norbert Schmidt, výtvarník Patrik Hábl a skladatel Michal Rataj. Místo tvořilo 42 litografických kamenů s anonymními lidskými siluetami. V roce 2016 byl vzhled pietního místa změněn autory Václavem Ciglerem a Michalem Motyčkou do podoby kruhu z udusané hlíny symbolizujícího podupané bitevní pole.

Jiří Řezníček

Číslo válečného hrobu: CZE0006-21990

Číslo válečného hrobu: CZE0017-53561

Odkaz na pomník v Evidenci válečných hrobů zde: 

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0006-21990

https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0017-53561

Summary:

The Battle of White Mountain (8 November 1620) was a decisive clash in the Bohemian phase of the Thirty Years’ War. It followed the Bohemian Revolt against Habsburg rule and marked the end of hopes for a more modern or republican form of government in the Czech lands. Despite strong defensive positions near Prague, the Bohemian estates' army suffered a crushing defeat by the combined Imperial and Catholic League forces led by Duke Maximilian I of Bavaria. Poor morale, internal disputes, and lack of discipline among the Bohemian troops contributed to their collapse. The battle had long-lasting consequences, including the re-Catholicization of Bohemia and the consolidation of Habsburg absolutism. Today, the battlefield is part of Prague, marked by a modest memorial and a symbolic burial site for fallen soldiers, commemorated with modern artistic elements added in 2014 and 2016.