„Bezejmenná sláva“ - Václav Pavlíček

Dobový snímek vojenského hřbitova u kostela v Toruni

Začínáme novou sérii textů „Bezejmenná sláva“. Obvykle jsou připomínány a vzpomínány významné vojenské osobnosti, nebo řekněme „hrdinové“. V této sérii se však zaměříme na „obyčejné“ vojáky, kteří padli za první světové války daleko od domova, a pokusíme se vám přiblížit jejich osudy. Vždy vybereme náhodně některého vojáka, který má buď kenotaf na hrobu (pietní místo – hrobové zařízení), nebo je jeho jméno na některém z mnoha pomníků na našem území. V ideálním případě se pokusíme identifikovat místo jeho posledního odpočinku v zahraničí a přiblížit okolnosti, za kterých zahynul. 

Dnes si připomeneme Václava Pavlíčka z Chvojnova (dnes součást města Pelhřimov), který se narodil dne 12. září 1889 v Útěchovičkách. Povoláním byl dle záznamů „synem sedláka“, tedy pracoval na rodinném hospodářství. Po vypuknutí první světové války narukoval jako vojín k c. a k. pěšímu pluku č. 75 s doplňovacím velitelstvím v Jindřichově Hradci. Sloužil u jeho 12. polní roty v hodnosti vojína. 

Na počátku roku 1915 se pluk nacházel na pozicích v Karpatech v blízkosti obce Toronya (dnes Toruň / Ukrajina), kde bylo rovněž divizní velitelství a Polní lazaret č. 6. V zimním období se zde odehrávaly těžké boje, jejichž následky měly dopad právě na osud Václava Pavlíčka. Jaká zde byla situace na přelomu dubna a května roku 1915 se můžeme dočíst v knize Pětasedmdesátníci vzpomínají z pamětí účastníků světové války: „Koncem dubna 1915 začalo v Karpatech hřáti mile sluníčko, ale to mělo špatný účinek na naše i ruské padlé kamarády. Těla těchto hrdinů počala se vlivem počasí rozkládati a na obou stranách byla obava z cholery a tyfu. Proto dne 2. května zavlál na naší straně bílý prapor, po jehož shlédnutí bylo na ruské straně ihned reagováno. Naši důstojníci pak se zavázanýma očima předvedeni k ruskému veliteli, kdež tlumočili přání 24hodinového příměří k pochování mrtvých. Tomuto bylo velmi ochotně vyhověno a dne 3. května 1915 sešli se naši i ruští saniťáci v údolí a s úctou pochovávali padlé. I nám se na ten jeden den ulehčilo, neb nepadl ani jeden výstřel a přáli jsme si, aby toto příměří trvalo již stále.“ 

Tyfus se však nepodařilo zastavit, Václav Pavlíček na něj dne 19. května 1915 umírá v Polní nemocnici č. 6 v Toronyi a je zde následně pohřben u místního kostela na vojenské pohřebiště. V těchto květnových dnech je tyfus příčinou úmrtí i dalších vojáků ze 75. pěšího pluku například Václava Hynka (+18. 5. 1915), který je s ním pohřben do jednoho hrobu. 

Václav Pavlíček je tedy připomenut na rodinném hrobě ve své vlasti (Portál CEVH (army.cz)) a zároveň známe i místo jeho posledního odpočinku v ukrajinské Toruni ( Portál CEVH (army.cz)).

Zdroje:

Matrika pěšího pluku 29 a jeho předchůdců

3. 1905-1915 | Matriky pěšího pluku 29 a předchůdců | Digitální studovna Ministerstva obrany ČR | Digitální knihovna Kramerius (army.cz)

Pětasedmdesátníci vzpomínají z pamětí účastníků světové války

Pětasedmdesátníci vzpomínají | Digitální studovna Ministerstva obrany ČR | Digitální knihovna Kramerius (army.cz)

Zformování 311. stíhací perutě a nejvýznačnější hrobová místa

„Teď jsme zatím v boji sami. Stíhači si svoje udělali, ve Francii i předloni v Anglii, a naše armáda tu šanci nemá, s invazí se jistě spěchat nebude. Jen třistajedenáctka může teď Němcům vracet za všechny, za celý náš národ jim můžeme splácet. Jen třistajedenáctka, pane, zatím nikdo jiný.“ (úryvek z knihy Nebeští jezdci). Dne 29. července uplynulo od založení legendární 311. československé bombardovací perutě 85 let.

Rozhodnutí konference velvyslanců o rozdělení Těšínska, 28. července 1920

Před 105 lety určilo rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 hranici mezi Československem a Polskem po sporech o Těšínsko. Sedmidenní válka v lednu 1919 skončila obsazením části území československými jednotkami. Konflikt si vyžádal přes 140 obětí. Ústřední pomník československým padlým vznikl v Orlové v roce 1928. Hroby polských obětí zůstaly rozptýleny na obou stranách hranice.

Vzpoura na Lesonickém panství v roce 1775

V roce 1775 vypuklo v českých zemích poslední velké nevolnické povstání jako reakce na bídu, hladomor a rostoucí feudální povinnosti po sedmileté válce. Jedno z nejvýznamnějších se odehrálo 25.–26. července na lesonickém panství. Sedláci požadovali zrušení ruční roboty, ale byli vojensky potlačeni. Šest z nich přišlo o život, vůdci byli potrestáni. Událost připomíná pamětní deska na zdi lesonického zámku, odhalená v roce 1935.