Bachmač (8. – 13. března 1918)

Bachmač (8. – 13. března 1918)

V těchto dnech si připomínáme důležitý úspěch československých legií v bitvě u Bachmače, jenž se stal počátkem slavné sibiřské anabáze. Tehdy, kdy již prakticky od konce roku 1917 východní fronta neexistovala a její konec stvrdila i oficiálně uzavřená smlouva v Brest Litevsku ze 3. března 1918 mezi sovětskou vládou a zástupci Centrálních mocností, se mělo československé vojsko přesunout transsibiřskou magistrálou na východ do Vladivostoku a odtud loďmi do Francie, kde by se připojilo k bojům proti Centrálním mocnostem. Přesun na východ ale zkomplikoval fakt, že Ukrajina vyhlásila nezávislost a proti sovětské vládě požádala o pomoc německou armádu, která rychle postupovala do ukrajinského vnitrozemí, přičemž mezi její důležité cíle bylo také obklíčit československé jednotky a zajmout je. Čechoslováci si nedělali iluze o tom, co by následovalo. Němci by je popravili, stejně tak Rakušané.

Zásadní význam pro evakuaci 40 000 příslušníků československého vojska z Ukrajiny sehrálo udržení Bachmače, důležitého železničního uzlu. Proti dvěma německým divizím postupujícím na Bachmač ze dvou směrů – ze severu od Gomelu 224. pěší divize a ze západu od Kyjeva 91. pěší divize, bránily Bachmač pouhé pluky – 6. střelecký pluk „Hanácký“ a 7. střelecký pluk „Tatranský“, posléze i 4. střelecký pluk „Prokopa Holého“ a 1. záložní pluk. Jelikož bolševici považovali německou akci za porušení podmínek brestlitevského míru, postavili se po boku československých jednotek proti Němcům, nejednalo se však o výraznou pomoc. K získání času na evakuaci přistoupily zmíněné československé pluky do protiútoků, které byly proti mnohonásobné přesile tak úspěšné, že umožnily československým legiím vyklouznout ze smrtící smyčky a uniknout na východ.

Nebylo to zadarmo. Legionáři měli 45 mrtvých a 210 raněných, dalších 41 bylo nezvěstných a pravděpodobně zajatých a popravených nepřítelem. Německé ztráty ale byly mnohem větší. Prameny uvádí kolem 300 zabitých a několik set raněných mužů.

Odkaz do Evidence válečných hrobů pro lokality Velika Doč a Stancja Bachmač zde:

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=UKR-6&coid=145&con=Ukrajina&lid=286&lim=Bachma%c4%8d&st=0&

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=UKR-33251&coid=145&con=Ukrajina&lid=286&lim=Bachma%c4%8d&st=0&

Pohřbívání padlých z bojů o Bachmač do hromadného hrobu

Pohřbívání padlých z bojů o Bachmač do hromadného hrobu
Zdroj: CEVH.

Rozvědka 6. pluku jede do boje u Bachmače

Rozvědka 6. pluku jede do boje u Bachmače
Zdroj: Wikipedie.

Pohled na nádražní budovu v Bachmači

Pohled na nádražní budovu v Bachmači
Zdroj: CEVH.

Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci. Sošku legionáře v zimní výzbroji vytvořil Otakar Španiel

Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci. Sošku legionáře v zimní výzbroji vytvořil Otakar Španiel.
Zdroj: Wikepedie.

Pamětní deska na nádraží v Bachmači

Pamětní deska na nádraží v Bachmači
Zdroj: CEVH.

85. výročí tragické smrti letců Oldřicha Fialy a Františka Doležala

Připomínáme si 85. výročí tragické havárie letounu Miles Magister Mk.I P2448 poblíž letiště Kemble ve Velké Británii, při níž zahynuli českoslovenští letci RAF rtm. Oldřich Fiala a čet. František Doležal. Oběma bylo pouhých jednadvacet let. Nehoda, způsobená nedostatkem paliva, ukončila jejich slibnou životní i bojovou dráhu. Oba jsou pohřbeni na hřbitově v Cirencesteru ve Velké Británii, kde jejich hroby dodnes připomínají oběť československých letců v boji za svobodu.

Liberk

Pomník obětem 1. světové války v obci Liberk byl v roce 2025 odborně renovován s cílem zachovat jeho historickou a pietní hodnotu. Památník z roku 1922 připomíná patnáct místních občanů padlých ve válečném konfliktu. Obnova zahrnovala restaurátorské práce na kamenných i betonových částech, obnovu detailů a ochranu proti dalšímu poškození. Renovace byla podpořena dotací Ministerstva obrany ČR.

Poslední rozvědka Františka Oliveria u Haluzí 31. 1. – 1. 2. 1916

František Oliverius (1893–1916), sokolský cvičitel z Radnice na Rokycansku, odešel roku 1913 k české menšině na Volyň a po vypuknutí války vstoupil mezi prvními jako dobrovolník do České družiny v Rusku. Účastnil se řady rozvědek a výcviku novodružiníků. V noci na 1. února 1916 byl těžce raněn při průzkumné akci u Haluzí a zůstal nezvěstný. Rozvědka u Haluzí byla první bojová akce československých dobrovolců zmíněna ve svodce hlavního stanu velitele ruské armády.