Bachmač (8. – 13. března 1918)

Bachmač (8. – 13. března 1918)

V těchto dnech si připomínáme důležitý úspěch československých legií v bitvě u Bachmače, jenž se stal počátkem slavné sibiřské anabáze. Tehdy, kdy již prakticky od konce roku 1917 východní fronta neexistovala a její konec stvrdila i oficiálně uzavřená smlouva v Brest Litevsku ze 3. března 1918 mezi sovětskou vládou a zástupci Centrálních mocností, se mělo československé vojsko přesunout transsibiřskou magistrálou na východ do Vladivostoku a odtud loďmi do Francie, kde by se připojilo k bojům proti Centrálním mocnostem. Přesun na východ ale zkomplikoval fakt, že Ukrajina vyhlásila nezávislost a proti sovětské vládě požádala o pomoc německou armádu, která rychle postupovala do ukrajinského vnitrozemí, přičemž mezi její důležité cíle bylo také obklíčit československé jednotky a zajmout je. Čechoslováci si nedělali iluze o tom, co by následovalo. Němci by je popravili, stejně tak Rakušané.

Zásadní význam pro evakuaci 40 000 příslušníků československého vojska z Ukrajiny sehrálo udržení Bachmače, důležitého železničního uzlu. Proti dvěma německým divizím postupujícím na Bachmač ze dvou směrů – ze severu od Gomelu 224. pěší divize a ze západu od Kyjeva 91. pěší divize, bránily Bachmač pouhé pluky – 6. střelecký pluk „Hanácký“ a 7. střelecký pluk „Tatranský“, posléze i 4. střelecký pluk „Prokopa Holého“ a 1. záložní pluk. Jelikož bolševici považovali německou akci za porušení podmínek brestlitevského míru, postavili se po boku československých jednotek proti Němcům, nejednalo se však o výraznou pomoc. K získání času na evakuaci přistoupily zmíněné československé pluky do protiútoků, které byly proti mnohonásobné přesile tak úspěšné, že umožnily československým legiím vyklouznout ze smrtící smyčky a uniknout na východ.

Nebylo to zadarmo. Legionáři měli 45 mrtvých a 210 raněných, dalších 41 bylo nezvěstných a pravděpodobně zajatých a popravených nepřítelem. Německé ztráty ale byly mnohem větší. Prameny uvádí kolem 300 zabitých a několik set raněných mužů.

Odkaz do Evidence válečných hrobů pro lokality Velika Doč a Stancja Bachmač zde:

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=UKR-6&coid=145&con=Ukrajina&lid=286&lim=Bachma%c4%8d&st=0&

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=UKR-33251&coid=145&con=Ukrajina&lid=286&lim=Bachma%c4%8d&st=0&

Pohřbívání padlých z bojů o Bachmač do hromadného hrobu

Pohřbívání padlých z bojů o Bachmač do hromadného hrobu
Zdroj: CEVH.

Rozvědka 6. pluku jede do boje u Bachmače

Rozvědka 6. pluku jede do boje u Bachmače
Zdroj: Wikipedie.

Pohled na nádražní budovu v Bachmači

Pohled na nádražní budovu v Bachmači
Zdroj: CEVH.

Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci. Sošku legionáře v zimní výzbroji vytvořil Otakar Španiel

Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci. Sošku legionáře v zimní výzbroji vytvořil Otakar Španiel.
Zdroj: Wikepedie.

Pamětní deska na nádraží v Bachmači

Pamětní deska na nádraží v Bachmači
Zdroj: CEVH.

85. výročí úmrtí Josefa Gutvalda, prvního padlého příslušníka 313. československé stíhací perutě RAF

Dnes uplynulo 85 let od úmrtí Josefa Gutvalda, stíhacího pilota Royal Air Force (RAF). V lednu roku 1940 ilegálně opustil Protektorát Čechy a Morava a přes tzv. jižní cestu se dostal do Velké Británie, kde vstoupil do RAF. Postupně sloužil u několika stíhacích perutí, včetně 313. československé stíhací perutě. Zahynul 27. května 1941 při cvičném letu na letounu Supermarine Spitfire, pravděpodobně v důsledku selhání kyslíkového systému. Jeho úmrtí představovalo první ztrátu 313. stíhací perutě RAF. Pohřben je na vojenském hřbitově v Cattericku.

Rekognoskace válečných hrobů v Turecku

Zpráva z pracovní a rekognoskační cesty zástupců oddělení pro válečné hroby a pietní místa do Turecka, jejímž cílem bylo mapování hrobů vojáků rakousko-uherské armády pocházejících z území dnešní České republiky. Text popisuje historické souvislosti nasazení až 10 000 rakousko-uherských vojáků v tehdejší Osmanské říši během první světové války a zároveň připomíná více než 700 osmanských vojáků pohřbených na českém území (např. v Pardubicích či Hodoníně). Informuje o úspěšné identifikaci konkrétních českých hrobů na istanbulském hřbitově Feriköy, kde proběhl pietní akt za mezinárodní účasti, a shrnuje výsledky prvních bilaterálních jednání s tureckým ministerstvem obrany o budoucí výměně historických dat.

Karel Kazda

Příběh Karla Kazdy (*1925) odráží složité osudy obyvatel pohraničí během druhé světové války. Po nuceném nasazení v německé armádě a zajetí ve Francii vstoupil do československé zahraniční armády a v květnu 1945 se vracel do osvobozené vlasti. Tragicky zahynul nedaleko Klatov jen několik dní po konci války při nešťastném pádu z tanku. Jeho památka byla důstojně připomenuta až v roce 2023.