160 let od války roku 1866: historické souvislosti a důsledky
160 let od války roku 1866: historické souvislosti a důsledky
Počátky sporů mezi Pruskem a Rakouskem je nutné hledat již v roce 1701, kdy z braniborského markrabství vzniklo Pruské království. To neustále sílilo a snažilo se zasahovat do evropských dějin. Zvláště za vlády prvního pruského krále Friedricha Wilhelma I. (1688–1740) se v Prusku budováním silné armády vytvářely podmínky pro vojenskou expanzi, která měla umožnit naplnění hegemonických cílů. Třetí pruský panovník Friedrich II. (1740–1786) poprvé využil této obávané armády v 1. a 2. slezské válce (1740–1742, 1744–1745), ve které byla císařská vojska Marie Terezie poražena a rakouské Slezsko včetně Kladska bylo připojeno k Prusku. Marii Terezii se ani v sedmileté válce (1756–1763) nepodařilo zvrátit tuto situaci a musela se smířit s výsledkem předchozích mírových ujednání, a tedy i se ztrátou území, náležejících ke Koruně české.
Určité uklidnění vztahů mezi Pruskem a Rakouskem bylo patrné v období napoleonských válek, avšak nemělo dlouhého trvání. V roce 1815 došlo na Vídeňském kongresu z vůle „Svaté aliance“ (vítězů nad Napoleonem) k vytvoření tzv. Německého spolku jako nástupce Svaté říše římské národa německého. Jednalo se o volný svazek 35 německých států a čtyř svobodných měst, jehož předsednictví převzalo Rakousko. Jediným spolkovým orgánem bylo Spolkové shromáždění, fungující jako stálý sjezd ve Frankfurtu nad Mohanem. V revolučním roce 1848 proběhly snahy o sjednocení Německa coby parlamentního spolkového státu mírovou cestou, ty však skončily neúspěchem.
Myšlenka sjednocení Německa však nezanikla. V roce 1862 jmenoval pruský král Vilém I. ministerským předsedou Otto von Bismarcka a zároveň jej ustanovil ministrem zahraničí. Cílem tohoto schopného a energického politika bylo vytlačení Rakouska z Německého spolku a převzetí jeho vedoucí role Pruskem. Ne všechny tehdejší německé státy byly pruské politice sjednocování „krví a železem“ nakloněny. Bylo zřejmé, že ani Rakousko se svého postavení dobrovolně nevzdá a že spor bude nutno řešit válečnou cestou. Ještě v roce 1864 vystoupily Prusko a Rakousko společně proti Dánsku, které se po prohrané válce muselo vzdát Holštýnska a Šlesvicka ve prospěch obou mocností.
Právě správa jmenovaných území se stala kamenem sváru mezi dřívějšími spojenci, čehož Otto von Bismarck obratně využil k vyprovokování ozbrojeného konfliktu. Na svou stranu se mu v dubnu 1866 podařilo získat Itálii, nepřátelsky nakloněnou vůči Rakousku, která viděla ve spojenectví s Pruskem jedinečnou příležitost k dalšímu pokroku ve sjednocení vlastní země. Od Rakouska chtěla získat Benátsko, Jižní Tyrolsko a část dalmatského pobřeží.
I když pruská strana oficiálně předala zprávu o vypovězení války předním rakouským hraničním strážím ve Zlatých Horách a Osvětimi dne 21. června 1866, pruská vojska již 7. června 1866 vtrhla do Holštýnska spravovaného Rakouskem a ve dnech 16. a 17. června 1866 zaútočila na území rakouských spojenců – Saska, Hannoverska a Hesenska – která téměř bez boje obsadila (s výjimkou například hannoverského pyrrhova vítězství v bitvě u Langensalzy 27. června 1866). Saská armáda se před Prusy nerušeně stáhla do Čech, kde se připojila k rakouskému spojenci. Další rakouské spojence, Württembersko, Bádensko a Bavorsko, porazili Prusové v průběhu července 1866. K poslednímu významnějšímu střetnutí na německé frontě došlo 26. července 1866 u Uettingenu.
O výsledku celé války však mohlo rozhodnout pouze vítězství či porážka Rakouského císařství. Velení rakouské Severní armády určené k boji s Pruskem bylo svěřeno polnímu zbrojmistrovi Ludvíku von Benedekovi. Ten zpočátku soustředil své sbory v prostoru Olomouce. Teprve když se ukázalo, že pruský útok nebude veden na Moravu, začaly se rakouské jednotky narychlo přesouvat do severovýchodních Čech. Ještě dříve, než stačily dorazit do nově určeného prostoru, překročily pruské armády hranice Čech – 22. června 1866 Labská armáda u Šluknova a 23. června 1866 1. armáda u Liberce – a postupovaly k řece Jizeře. Následně 26. a 27. června 1866 vpadly jednotky 2. pruské armády do Čech u Trutnova, Broumova a Náchoda.
Válka s Rakouskem byla v podstatě rozhodnuta během jednoho týdne a prokázala jasnou pruskou vojenskou převahu. Vyvrcholila rozhodující bitvou 3. července 1866 u Hradce Králové. Pruský úspěch pramenil z moderního způsobu boje, vedeného palbou střeleckých řetězů na krátkou vzdálenost, při němž byly plně využívány přednosti Dreyseho jehlovek, a z co nejefektivnějšího provádění obchvatů nepřátelských křídel. Rakouská armáda se dosud nedokázala oprostit od staré taktiky, podle níž bitvy rozhodovaly čelní bodákové zteče v semknutých praporních sestavách. Benedek sice ještě před zahájením tažení tuto doktrínu změnil, přičemž měl být kladen důraz na defenzivní palbu na dlouhé vzdálenosti s maximálním využitím kvalitního dělostřelectva, tuto změnu však v prvních bojích většina rakouských velitelů ignorovala a setrvávala u „osvědčeného“ starého postupu, jenž vedl k těžkým ztrátám.
Jako vedlejší konflikt prusko-rakouské války proběhla válka s Itálií, italskou stranou označovaná jako třetí italská válka za nezávislost. Itálie vyhlásila Rakousku válku jako pruský spojenec 20. června 1866 a 23. června její armáda překročila hraniční řeku Mincio. Dne 24. června 1866 však byli Italové poraženi početně slabší rakouskou Jižní armádou vedenou arcivévodou Albrechtem u Custozy. Italům se nedařilo ani na moři, kde byli 20. července 1866 poraženi v námořní bitvě u ostrova Vis (Lissa) početně i technicky slabší rakouskou flotilou pod velením kontradmirála Wilhelma von Tegetthoffa. Jednalo se o druhou největší námořní bitvu 19. století (po bitvě u Trafalgaru) a zároveň o první větší střet pancéřovaných parolodí. Přestože Italové nedokázali Rakousko vojensky porazit, stali se díky spojenectví s Pruskem vítěznou stranou konfliktu.
Prusko se vítězstvím nad Rakouskem stalo hegemonem v Severoněmeckém spolku, který byl pouze přechodným stupněm ke vzniku sjednoceného Německa. V roce 1871, po vítězné válce s Francií, se pruský král stal zároveň německým císařem. Rakousko se vzdalo Holštýnska ve prospěch Pruska a Itálie získala Benátsko, zatímco dalších územních zisků se musela prozatím vzdát kvůli vlastním vojenským neúspěchům. Vnitropolitickým důsledkem porážky bylo Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867.
Válečné události roku 1866 nám do dnešních dob připomínají hroby, pomníky a vojenské hřbitovy. Nejvíce jich je v místech, kde byly svedeny nejtěžší bitvy, tedy v severovýchodních Čechách. Pro nás je důležité, že v roce 1888 byl z popudu účastníka války setníka v. v. Jana Nepomuka Steinského založen Komitét pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém, Tento spolek se stal inspirací pro vznik obdobných organizací na dalších českých bojištích. V prosinci 1891 byl založen ústřední spolek sdružující místní komitéty, jehož zásluhou vznikaly i nové památníky. V roce 1990 byl obnoven jako Komitét pro udržování památek z války roku 1866. Jedním z posledních významných pomníků zřízených jeho zásluhou je Pomník jezdecké srážky u Střezetic, slavnostně odhalený 1. července 2016 za přispění Ministerstva obrany ČR.
V Centrální evidenci válečných hrobů (CEVH) evidujeme na území České republiky 1257 válečných hrobů a pietních míst vztahujících se k válečným událostem roku 1866. V zahraničí je v rámci CEVH evidován pouze jeden válečný hrob, a to na ostrově Vis, s ostatky padlých z námořní bitvy u Visu, mezi nimiž je i námořník z Čech. Je zřejmé, že v této oblasti nabízí prostor pro další doplnění údajů o obětech války z řad vojáků z českých zemí, například z bitvy u Custozy, jíž se účastnily také české pluky. Čeští vojáci také umírali v lazaretech či zajateckých táborech umístěných například v tehdejším pruském Slezsku, dnes na území Polska.
Jiří Řezníček
Odkaz na pomníky v Evidenci válečných hrobů zde:
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5209-32117
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5205-4150
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=HRV-54025
https://evidencevh.mo.gov.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE5205-31999
Summary:
The Austro-Prussian War of 1866 was the culmination of a long rivalry between Prussia and Austria for dominance in the German states. Its roots can be traced back to the rise of Prussia as a military power in the 18th century, particularly under Frederick William I and Frederick II, whose victories in the Silesian Wars deprived Austria of Silesia. After the Napoleonic Wars, both powers became leading members of the German Confederation, chaired by Austria, but tensions persisted. The conflict escalated under Prussian leadership after Otto von Bismarck became prime minister in 1862, pursuing German unification under Prussian control. Following disputes over Schleswig and Holstein, Prussia provoked war and secured Italy as an ally. The decisive Prussian victory at the Battle of Königgrätz (Hradec Králové) demonstrated Prussia’s military superiority. The war resulted in Prussian hegemony in northern Germany, Austria’s exclusion from German affairs, Italy’s acquisition of Venetia, and ultimately led to the formation of Austria-Hungary in 1867.
Obraz „Baterie mrtvých“ Václava Sochora vystavený ve vídeňském vojenském muzeu.
Pomník v saském městě Löbau připomínající Rakouské, Pruské a Saské vojáky, kteří zemřeli v místním vojenském lazaretu.
Pomník pěšího pluku č. 4 rakouské armády z bitvy u Hradce Králové v Rozběřicích.
Pomník praporu polních myslivců č. 6 ve Vysokově.
Osárium (kostnice) s ostatky padlých z bitvy u Custozy vybudovaná na vrchu Belveder.
Válečný hrob na chorvatském ostrově Vis s ostatky padlých z námořní bitvy u Visu – mezi nimi i námořníka z Čech.
Nápisová deska v osáriu u Custozy se jmény padlých důstojníků rakouské armády. Mezi nimi i z českých pluků.
Bronzový pomník jezdecké srážky u Střezetic z roku 2016 sochaře Petra Nováka z Jaroměře.
